Ebola v Guineji

  • Redakce uLékaře.cz
  • 30.5.2014
  • Aktualizace: 4.6.2014
  • uLékaře.cz

Ebola je jednou z nejnebezpečnějších chorob na světě. Je vysoce nakažlivá a může zabít až 90 % nemocných. V zasažených komunitách vyvolává hrůzu a paniku. Ebolou se mohou nakazit lidé i zvířata. Přenáší se při kontaktu s krví, sekrety a tělesnými tekutinami nemocného. Častými oběťmi eboly jsou proto také zdravotníci ošetřující nemocné, pokud nepoužívají rukavice, masky a ochranné brýle. K přenosu nákazy může dojít rovněž během pohřbu obětí eboly, když se pozůstalí dotýkají těla zemřelého.

Jako jeden z prvních mezinárodních spolupracovníků dorazil na místo epidemiolog Michel Van Herp
Jako jeden z prvních mezinárodních spolupracovníků dorazil na místo epidemiolog Michel Van Herp

Guinea vyhlásila epidemii eboly 22. března 2014. Lékaři bez hranic okamžitě spustili krizový zásah, do několika dnů bylo na místě více než 20 lékařů, zdravotních sester, logistiků a specialistů na vodu a sanitaci a jejich počet narůstal, dokud jich bylo zapotřebí. V současné době se ještě objevují nové případy, jejich počet však výrazně klesá. Epidemii bude možné ukončit po uplynutí 21 dnů od objevení posledního případu.

Přímé svědectví 

Jako jeden z prvních mezinárodních spolupracovníků dorazil na místo epidemiolog Michel Van Herp: „Zpráva o podivné nemoci, která se objevila na jihu Guiney, v Guéckédou, mě zastihla doma v Bruselu. Zdálo se, že by to mohla být horečka Lassa, ale hned jak jsem dostal popis symptomů, myslel jsem si, že to bude spíš ebola. O pár dní později jsem už byl v Guineji. Od roku 2000 jsem zasahoval při všech velkých epidemiích eboly. Ale tahle je trochu jiná, na rozdíl od těch předchozích je rozprostřená na mnohem větším území. Případy jsou potvrzené už nejméně v 6 městech Guiney a také na druhé straně hranice, v Libérii. V Guineji se lidé často přesouvají z místa na místo, nemocní přecházejí mezi vesnicemi, dokud jim to jejich stav dovolí. Dokonce i zemřelí jsou přenášeni do jiných vesnic. Práce epidemiologa při téhle epidemii připomíná práci detektiva.

Epidemiolog Michel Van Herp kromě jiného objížděl vesnice, kde prováděl osvětu o nemoci. © Joffrey Monnier/Lékaři bez hranic

Dalším problémem je, že ebola se v Guineji objevila poprvé, proto nás někdy lidé obviňují, že jsme posly špatných zpráv – když se ve vesnici objeví virus, jsme to většinou my, kdo to lidem oznámí. Pro místní slovo virus znamená smrt, někteří proto odmítají realitě uvěřit. Hledali jsme jednoho pacienta, kterého jsme nakonec našli v jedné malé vesnici, kde byl s dalšími členy svojí rodiny. Byl to vzdělaný člověk, který onemocněl, když se staral o nemocného kolegu. Ten se zase nakazil, když pečoval o svého strýce. Když je někdo v Guineji nemocný, vždycky se o něj stará člověk stejného pohlaví. Profesor věděl, že by bylo moudřejší odejít do zdravotního střediska Lékařů bez hranic, ale najednou se tam objevil jeho synovec a ještě jeden příbuzný a odnesli ho do lesa. Nedůvěřovali zdravotnímu systému a báli se, že v našich centrech zabíjíme lidi. Rozhodli se tedy nechat příbuzného v pralese a léčit ho bylinami. Šel jsem za nimi. Byli velmi agresivní – synovec chytil silný klacek a tloukl s ním o zem. V jeho hlase jsem ale cítil bolest. Nakonec se nám podařilo odebrat nemocnému krevní vzorek, abychom mohli stanovit přesnou diagnózu. Následující den nám zavolal a prosil, abychom si pro něj přijeli.

 

Epidemie eboly vypukla na konci března. V prvních fázích zásahu Lékařů bez hranic bylo prioritou vyhledávání a izolace nemocných. © Kjell Gunnar Beraas/Lékaři bez hranic

O pacienty se staráme v izolačním centru. Je normální, že personál cítí jisté obavy, když vstupuje do izolační jednotky poprvé, i když jsou všichni velmi dobře chráněni. Oblékání a svlékání se řídí přísnými pravidly, stejně jako všechny aktivity uvnitř izolační jednotky. Je to jako rituál, během kterého člověk pomalu získává důvěru. Do izolační jednotky nikdy nevstupujeme sami, vždycky po dvou. A vždycky jen na krátkou dobu – v Guineji je opravdu horko a v ochranném obleku ještě větší, člověka to opravdu vyčerpá, zvlášť když máme dělat nějakou fyzickou aktivitu. Na zástěru vždycky napíšeme svoje jméno, aby nás pacienti rozeznali.

V izolačních jednotkách se i přes ochranný oblek, masku a brýle snaží ošetřovatelé udržovat s pacienty blízký kontakt. Dotýkají se jich a dívají se jim od očí. © Sylvain Cherkaoui/Lékaři bez hranic

Uvnitř zdravotnického centra se snažíme život pacientům co nejvíce zpříjemnit. Někdy přivedeme dovnitř jejich rodinu, samozřejmě také chráněnou speciálním oblekem, brýlemi a maskou. Zůstáváme pro jistotu poblíž, abychom si byli jistí, že nemohli přijít do styku s tělními tekutinami pacientů. Nemoc pacienty velmi oslabí, nemají ani dost energie, aby mohli mluvit. Někdy mají velmi pochmurnou náladu, zvláště v posledních fázích, když už jim zbývá jen několik hodin života. Když nějaký pacient zemře, uložíme jeho tělo do patologického vaku, aby mohl být pohřben podle rodinných tradic. Tělo odvezeme zpět do vesnice, ze které pocient pocházel, a vrátíme ho rodině. Poradíme pozůstalým, jak postupovat při pohřbu, aby se sami nenakazili. Po ošetření chlorem je možné s vakem manipulovat v rukavicích. Rodina se může na pohřeb obléci do svých tradičních obleků. Nekrademe rodinám těla jejich zemřelých příbuzných, snažíme se s nimi jednat s úctou a co nejvíce respektovat místní tradice.

Ošetřovatelé přenášejí tělo pacienta, který zemřel na ebolu, zpět rodině. © Amandine Colin/Lékaři bez hranic

Míra úmrtnosti na ebolu je vysoká, ale někteří pacienti přece jen přežijí. Těsně před mým odjezdem z Guiney opustily centrum Lékařů bez hranic dvě uzdravené pacientky – pětatřicetiletá Tereza a osmnáctiletá Rose. Pocházejí ze stejné rodiny, která kvůli ebole ztratila nejméně 7 svých členů. Jejich blízcí byli velmi šťastní. Ve vesnici zorganizovali velkou uvítací slavnost. Jsou z rodiny tradičních léčitelů, to snad zaručí šíření našeho poselství. Doufám, že nám to pomůže zvýšit mezi místními lidmi důvěru v naši práci. 

Mnoho lidí vyléčených z eboly jejich komunita ze strachu z nákazy nechce přijmout zpět. To naštěstí není případ vyléčené Sii Bintou, na kterou v její vesnici čeká rodina – hlavně jejích 5 dětí ve věku 2–12 let. © Sylvain Cherkaoui/Lékaři bez hranic

Lidé mohou ebolu přežít. Když první uzdravení pacienti opouštěli centrum, naše týmy tleskaly radostí. Vědomí, že se lidé mohou uzdravit, nám pomáhá překonat těžkosti.“

Líbí se vám článek?
+4 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené: