Historie heparinu
První úspěšné využití heparinu na člověku bylo roku 1935
Objev heparinu se datuje do roku 1916. Zasloužili se o něj vědci z John Hopkins University (Baltimore, Maryland, USA) fyziolog William Henry Howell a student druhého ročníku medicíny Jay McLean. Látku s antikoagulačními účinky se jim podařilo izolovat z psích jater (heparin z řeckého hepar = játra).
Využití heparinu v humánní medicíně
Na své praktické využití si lék počkal až do počátku 30. let 20. století. Tehdy se podařilo vědeckému týmu pod vedením doktora Charlese H. Besta vyvinout levnou metodu výroby purifikovaného heparinu pro využití v humánní medicíně.
Úspěšné tažení heparinu započalo v letech 1928 až 1929. Best jako nový přednosta Ústavu fyziologie na University of Toronto se rozhodl vyvést heparin ze zapomnění a prozkoumat jeho praktický význam. V té době bylo možné získat látku pouze v malém množství zpracováním psích jater.
Způsob výroby byl extrémně drahý a získaný preparát měl toxické účinky na lidské pacienty. Best si proto vytyčil dva cíle: najít způsob výroby velkého množství čistého heparinu a prozkoumat účinnost heparinu v léčbě trombózy pokusných zvířat a následně lidí.
Nové zdroje heparinu
Prvním úkolem vědeckého týmu bylo najít zdroj heparinu, který bude levnější než psí játra. Zaměřili svoji pozornost na játra hovězí, která získávali z místních jatek. Podařilo se jim extrahovat určité množství heparinu.
Hospodářská situace, kvůli níž došlo ke zvýšení ceny hovězích jater, však donutila vědce k dalšímu hledání. Zjistili, že dobrým zdrojem látky mohou být i hovězí plíce a střeva. Druhý zdroj byl navíc díky svým omezeným možnostem jiného využití dobře dostupný a levný.
Vědecká práce na výzkumu heparinu jistě nebyla příjemná. Důležitou součástí výroby heparinu totiž bylo ponechání zdrojových tkání autolýze. Za tím účelem byly zřízeny speciální laboratoře. První výsledky výzkumu heparinu byly publikovány v roce 1933. Chemické vlastnosti heparinu však zůstávaly stále tajemstvím. V letech 1933 až 1936 se podařilo připravit purifikovanou krystalickou suchou formu heparinu, kterou bylo možno aplikovat rozpuštěním ve fyziologickém roztoku.
Mezitím probíhaly chirurgické experimenty s heparinem. Na řadě pokusných zvířat se podařilo prokázat účinek heparinu na krevní sraženiny a vyzkoušet jeho použití při operacích spojených s rychlým srážením krve. Dalším krokem bylo vyzkoušet heparin na lidských pacientech. První takový úspěšný pokus se odehrál v květnu 1935. Záhy nato začal hrát heparin významnou roli v zachraňování lidských životů.
Zdroj: Health Heritage Research Services, Wikipedia
(raf)
