Měla by být výuka první pomoci součástí osnov ve školách?

  • Redakce uLékaře.cz
  • 15.9.2015
  • Aktualizace: 15.9.2015
  • uLékaře.cz

Jako by se tohle bez nadsázky životně důležité téma ztratilo kdesi v šuplících odpovědných lidí pod tíhou aktuálnějších problémů. Zůstávají jen nedořešené, nezodpovězené otázky. A v mnoha směrech zneklidňující.

Legislativa stanovuje povinnost škol vzdělávat žáky v poskytování první pomoci, ovšem neexistují standardy ani doporučení, který
Legislativa stanovuje povinnost škol vzdělávat žáky v poskytování první pomoci, ovšem neexistují standardy ani doporučení, který

Před pár desítkami let nebylo, co se výuky první pomoci týká, moc co řešit. Předmět zvaný branná výchova učil mimo jiné tehdejší generace také poskytnout základní pomoc při různých typech poranění a úrazů. Kvalita těchto „odborných“ informací je možná z dnešního pohledu poněkud diskutabilní, nicméně důležitější bylo plošné pokrytí – žádné dítě obrázkům stabilizované polohy či provizorních dlah z prkýnek neuniklo. Jenže branná výchova ze školních osnov dávno zmizela a v osvětě školáků ohledně poskytování první pomoci nastal mírný chaos.

Bez garance kvality

Dnes platná legislativa stanovuje povinnost škol vzdělávat žáky v poskytování první pomoci, ovšem neexistují žádné konkrétní standardy ani doporučení, kterých by se učitelé měli držet. Ti tak, coby vesměs z medicínského pohledu laici, musejí spoléhat jen na různé příručky a své vlastní vědomosti. Sami kantoři pak často přiznávají velkou míru nejistoty ohledně předávaných pouček – dostupné publikace a návody se v konkrétních postupech často liší, jsou v nich různé chyby, složitosti, protimluvy i zavádějící informace. Pro výuku poskytování první pomoci na školách neexistuje zkrátka v současnosti z hlediska obsahu, rozsahu a opakování jednotný program.

 

Názor odborníka MUDr. Petra Koloucha, MBA

Ředitel, Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy

Myslím si, že výuka první pomoci by se do škol vrátit měla. Otázkou je rozsah a profesionalita. Kurzy by nejprve měly být akreditovány MŠMT ČR, schváleny MZČR. Této certifikaci by měla předcházet odborná diskuze o rozsahu. Neměli bychom děti strašit krví a smrtí. Měli bychom je učit především bezpečnému chování v krizových situacích, odpovídajícímu dané věkové kategorii. Základem je osobní ochrana a bezpečnost na místě události a schopnost zavolat rychle pomoc. Jsem pro letáčky, manuály a brožurky, mobilní aplikace, které budou mít děti u sebe. Jsem pro zařazení krátkého briefingu o první pomoci a rizicích před zahájením hry či nějaké sportovní aktivity. Učme děti připravit si v kolektivu scénář pro případ úrazu či náhlé poruchy zdraví. Učme je bezpečnosti své a svých spolužáků. Minimalizujme pomůcky, se kterými budou umět pracovat, a s tím minimem je učme pracovat rutinně. Nehoda není náhoda, jak známo, a je-li připraven scénář záchrany, je příjezd složek integrované IZS efektivnější. Znalost první pomoci není jen o pomoci samotné, ale také o tom, vědět, kde si hraju, kde se nacházím, kudy se ke mně dostane „záchranka“, mít nabitý mobilní telefon i v horách, nosit u sebe balíček první pomoci apod. Dejme ale dětem jejich dětství a nestavme je do rolí dospělých. Naše operátorky umí pomoci po telefonu a podpořit volající dítě či dospělého až do příjezdu složek IZS.

Má to vůbec smysl?

Nejednoho člověka pak možná napadne, jestli má takovéto učení-neučení vůbec smysl, zda pak laický „zachránce“ nenadělá více škody než užitku. Po učitelích se sice chce erudovaný výklad činností a postupů, jež mohou zachránit zdraví nebo i život, vzdělávat se v tomto směru ale musí sami – buď samostudiem, nebo absolvováním různých seminářů, přednášek a kurzů. Otázkou pak zůstává, jaké vůbec a jak kvalitní informace se vlastně k žákům dostanou a zdali by v praxi byly vůbec použitelné. Odborníci z řad lékařů a záchranářů ale tvrdí, že výuka první pomoci by se do osnov základních i středních škol měla oficiálně vrátit, ovšem zastřešená a garantovaná profesionály. V současné podobě, kdy je sice rámec stanoven, ale plnění a realizace je už jen na konkrétních školách, je učení první pomoci chaotické a vesměs nedostačující.

Lepší přístup, více zachráněných životů?

Nespokojenost je tedy dalo by se říci na všech stranách. Některé školy jsou zcela laxní, jiné nutí své učitele k přednáškám o věcech, o kterých toho moc nevědí a v nichž si i při sebevětší snaze nejsou „jistí v kramflecích“. Lékaři zase apelují na odbornou i laickou veřejnost s tím, že počty nehod, úrazů a zdraví ohrožujících stavů neklesají, spíše naopak – každý rychlý zásah či pomocná ruka podaná tím správným způsobem se pak hodí. Také větší část rodičů a studentů by návrat výuky první pomoci do škol přivítala. Ovšem ne pouze ve formě suché teorie. Součástí učení by rozhodně měly být i praktické ukázky a nácviky. Protože jen včasné a správné poskytnutí první pomoci prokazatelně snižuje počet úmrtí a riziko trvalých následků. Odpůrci ale oponují, že je to jen ubírání hodin jiným předmětům, že si žáci a studenti stejně do budoucna zapamatují jen minimum a záchrana zdraví že patří zkrátka jen do rukou odborníků…

Na rozhodnutí si počkáme

Otázkou tedy zůstává, kdo otevře smysluplnou diskuzi, vyslechne si názory všech zúčastněných a pokusí se dospět ke konečnému rozhodnutí – tedy zda navrátit výuku první pomoci do škol. Ovšem když ne jako řekněme povinný předmět, pak alespoň s vyšším statusem, než má dnes. A především jako kompaktní, na sebe navazující celek ověřený kompetentními odborníky.  

Názor odborníka Mgr. Jitky Jeklové

Psychologické poradenství Brno 

Zavedení povinné výuky je věcí ministerstva a následně škol, ale podle mého názoru by plně postačovalo kvalitnější včlenění do některého již vyučovaného předmětu, jak se mnohdy děje už dnes. Obvázat a zafixovat ruku či nohu by měl zvládnout i školák prvního stupně. Stejně jako vědět, že nejdůležitější je zachovat klid (tedy nezmatkovat) a pokusit se zavolat pomoc telefonem či oslovit nejbližšího dospělého člověka. Při jakémkoli vysvětlování a učení dětí je však třeba vždy postupovat adekvátně jejich věku. Snadněji a dokonce velmi rády pak přijmou nové informace. To platí i o případné povinné výuce první pomoci. Začínat by se samozřejmě mělo důležitými telefonními čísly. To skutečně lze učit už od mateřské školy, stejně jako základy typu obvazování či zastavování krvácení. U mladších dětí se dají dobře využít barevné obrázky a hlavně praktický nácvik. Ovšem instruktážní videa, která mohou někdy působit poměrně drasticky, bych doporučovala využívat až kolem nástupu puberty. Mladší děti by mohly být zbytečně vyděšené. Prostor by se měl najít pro dostatečné vysvětlení teorie a praktické ukázky, výuka by měla být vedena zábavnou a atraktivní formou. Neměla by však být hodnocena, aby se nestala jen dalším stresorem našich dětí.

Autor článku:

Helena Novotná

Odborný garant článku:

MUDr. Jiří Náhlovský

Líbí se vám článek?
+1 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené: