Psychické problémy

Dobrý den. Je mi 16 let a mám problémy, které se horší. Před 2 roky jsem měla nadváhu, nebyla jsem vůbec hezká a nikdo si mě, až na pár kámošek, nevšímal. Byla jsem taková samotářka. Jenže se děli věci, které jsem v tu dobu moc nevnímala a tak jsem na ně přišla až po dlouhých 2 letech. Můj otec, když byl malý neměl vůbec hezké dětství, otec ho i jeho sestru mlátil a vlastně za nic a matka o tom věděla a nic nedělala. Otec mi předtím často říkaval, že jsme tlustá, že jsem k ničemu, že nic neumím, neuměla jsem se moc orientovat třeba ve městě a tak vždy říkal radši nikam nechoď,že se stratím a tak.Přiznávám,že jsem tehdy nebyla moc chytrá a tak jsem měla někdy hloupé názory a řeči a to mi říkaval že jsem blbá. V březnu jsem pravidelně ani už nevím jak začala chodit běhat a shodila jsem 10 kg a byla jsem moc hezká. Kluci si mě začali všímat, kámošek jsem měla víc, ale hlavně co se nejvíce změnilo bylo to, že jsem začala více přemýšlet a dokázala bych o sobě i teď říci, že jsem inteligentní. Měla jsem ale jiné názory než ostatní, takové dospělejší a tím taky začali nové problémy. Ale když se vrátím ještě k tatovi-jednou jsme byly u jeho sestry na návštěvě(to už jsem byla po té mé změně) a strýc řekl, že by nebylo špatný, kdybych šla na policistku.A co tata udělal?rekl:"prosím tě, vždyť neuběhne ani 2 metry" já...já neuběhnu ani 2 metry?Já která jsem denně běhala přes 3 km?To jsem si tehdy řekla.Ja vím, že za to asik nemůže, ale prostě co je tohle za člověka, nebo proč si vůbec děcka pořizovali když mě otec jen ponižovat a shazoval před ostatními???Já to moc nevnímala, až teď:(Jsem vodnář a tak si myslím, že to i proto mám tak těžké že si vše beru a tak. Citím se poslední 2 roky hrozně sama, jako kdyby mi nikdo nerozuměl, jako kdybych tu byla na vše sama. Ani nemužu s nikým chodit, ze začátku se mi třeba líbí a já mu taky, začneme si povídat a pak protože vím, že by chtěl semnou být více než kamarád prostě jakoby uteču. Hned se mi ten kluk jakoby zprotivý. Nedávno jsem s jedním chodila já ho vůbec neměla ráda. Vydrželo nám to tak 2 týdny a pak jsem mu napsala, že to dál nejde že prostě nemůžu. Každý den je mi tak nějak divně, jsem utahaná, unavená a prostě mě nic netěší a jsem hrozně smutná.často ymslím i na to, že tu nechci být.Nemám ze smrti strach, ale prostě mě tu něco drží. Prosím Vás o radu.Já vůbec nevím co mám dělat. Připadám si jako v jiném světě. Mě to tu prostě nebaví, já nemám pro co žít, pocity i nálady se mi mění ze dne na den, já tu kldině budu, ale nechci se trápit.Může za to tata?Může za to vše čím si teď procházím můj otec?Je možné, že by mě tímhle svým chováním psychicky týral aniž by o tom věděl?Já jinak nevím jak je možné, že jsme takhle dopadla:(Prosím napiště mi. Děkuji moc

Odpověď odborníka:

Všechny vaše problémy skutečně mohou mít kořeny v dětství a v chování vašeho otce. Určitě navštivte psychologa, který s vámi celou situaci probere a poradí, jak na to. Zdá se mi, že začínáte být depresivně laděná, pozor, aby to skutečně do deprese nepřešlo.

 
Líbí se vám odpověď?
0 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené: