Smutek, strach, beznaděj, ztráta chuti do dalších let

Dobrý den, paní doktorko! Mám dotaz ohledně toho, co bych měla nebo mohla dělat. Za nedlouho to budou již dva roky, co se mi definitivně a nevratně změnil život, když vpodvečer zazvonil člověk od PČŘ a řekl mi, že syn je mrtvý. Bylo mu 22 let. Jak jsem žila a co jsem dělala 2 měsíce poté zprávě nevím, jen vím, že sem byla pořád v posteli a nic mě nazajímalo. Měla jsem podporu v manželovi (nebyl to mého syna otec) a v rodičích. Jiné dítě jsem neměla a nemám a dobře vím, že jiné mít ani nebudu. Byla jsem v pracovní neschopnosti, brala Asentru, Lexaurin, Neurol, Tritico, Zoloft. Ne vše najednou, ale tak nějak se to střídalo a mixovalo. Chodila jsem jak k obvodní doktorce, tak psychiatrovi. V témže roce, co jsem přišla o syna, jsem přišla o práci v bance. Tudíž v tomto "stavu" jsem se pokoušela hledat práci jinou, moc mě to nezajímalo, co, kde a za kolik budu dělat, tak jsem z banky skončila v jídelně u poklady a u mytí kuchyně a nádobí. Nezajímal mě život, nezajímala mě ani má práce, něco dělat musím. Za rok a půl jsem si našla místo opět v bance (teď už jiné), kde je otevřený prostor. Takže rozhovory typu ten můj chlapeček přišel domů špinavý, ve škole chtějí 250 Kč, v sobotu přijdou vnoučata.... slyším z osmi hodinové pracovní doby asi šest hodin. Když přijdu domů, lehnu an gauč a brečím, strašně mě to psychicky vyčerpává, v práci kromě pracovních věcí nic s nikým neřeším, nejsem tedy ani v kolektivu oblíbená, což je mi ůpně jedno. Nemůžu spát, budím se po půl až hodině. Před zazvoněním budíku jsem hodinu až hodinu a půl vzhůru. Nemám ráda svojí práci ani svůj život. Na jediné na co se těším, je smrt. Nenám dost odvahy to udělat sama, kvůli rodičům, protože vím, že by moc trpěli a už tak toho si toho prošli dost. V manželovi oporu moc nemám, když brečím, tak neví proč – ptá se mě. Většinou se mi daří před ním svůj žal, smutek a zármutek schovávat, on neví, že brečím každý večer. Není to tak dávno, co měl, nebo možná ještě má (ani to mě moc nezajímá, to praktikoval už před tím, když syn ještě žil) milenky, takže důvěra k němu je značně narušena. Nejhorší je pro mne i to, že vlastně nemám s kým promluvit. Několik kamarádek mám (no vlastně spíš jen dvě), něco jsem jim řekla, ale nechci je tím otravovat moc často, protože vím, že ony by to úplně nepochopily, tomu, komu s „to“ nestalo, to nemůže nikdy úplně emočně pochopit a vědět, jak se takový člověk v reálu cítí. S rodiči o tom také nemluvíme, protože o tom nemůžu nikdy mluvit bez pláče. Nevím jak dál. Vím jen, že žít nechci. Přestala jsem chodit na prevence, nechci se o sebe starat. Bojím se toho, že jednou budu tady úplně sama. A to nechci. To vědomí, že nikdy nepojedu s vnoučaty na výlet nebo dovolenou, že když budou Vánoce, tak za mnou nikdo neřijde.... Tak proč mám jen chodit do práce (jiní se těší do důchodu, budou mít čas na koníčky a rodinu). Já se těším, až mě budou vysypávat tam k němu, kde na mě čeká. Je tam slunce a budu mít už jednou pro vždy klid. Je mi 43 let, nic nechci, nic mě nebaví, čekám na …..Kdyby mi někdo před lety řekl, co povedu za život, jak se budu cítit a co budu jediného chtít, stěží bych uvěřila. Děkuji Vám

Odpověď odborníka:

Dobrý den Ilono, děkuji za Váš příběh, který je velmi působiví. Prožila jste toho hodně a přišla o syna, to musela být ta největší rána, která Vás mohla potkat. Toto je nejtěžší zkouška pro rodiče, kteří přišli o dítě a která velice bolí, nelze jí vrátit a nikdo ji nechce. Máte můj obdiv, že to tak zvládáte, našla jste si práci, udržujete se a na okolní svět působíte téměř vyrovnaně. I když vím, že to velice a stále bolí a ještě bolet bude. A vždy se ta bolest objeví při různých příležitostí a bolí to hrozně moc. Je mi moc líto Vašeho syna. Vůbec se nedivím, že jste určitý čas nevylézala z postele kvůli zármutku ve Vašem srdci. Píšete, že jste užívala již řadu léků, ale bez výraznějších pozitivních účinků, což mě mrzí, ale je fakt, že pilulky nemohou Vás zbavit myšlení nad synem. Já bych Vám doporučila, kontaktovat psychologa nebo psychoterapeuta, kterému budete věřit, aby Vám pomohl s některými Vašemi prožitky. Když člověk truchlí, prožívá určité fáze, kterými musí projít k tomu, aby se se situací lépe vyrovnal. Možná jste v nějaké fázi i Vy a nemůžete se dostat do jiné fáze vyrovnání. Byla bych ráda, kdybyste navštívila také ambulantního psychiatra, aby jste našli vhodnou medikaci, aby Vám bylo lépe a alespoň se mohla vyspat poklidným spánkem. Vy si péči určitě moc zasloužíte, abyste měla klidnější život. Věřím, že představa, že se opět setkáte se synem a kde je klid, Vás velice láká, ale nezapomeňte na rodiče, kteří by asi nechápali proč se to stalo a byla by Vás velká škoda. Věřím, že najdete klid a mír, aniž byste musela ukončovat svůj život, zasloužíte si žít jako vyrovnaný plnohodnotný člověk. Píšete, že máte jen pár kamarádek, ale bylo by fajn, kdybyste se mohla na nějakou obrátit a mohla se z toho "vypovídat", abyste neměla celou tu váhu jen na svých bedrech. MOžná byste si mohla zkusit promluvit s Vaším manželem, snad pro Vás bude oporou, protože o čem se nemluví, nemůže se vyřešit. Když se problém definuje, může být snáze pochopit. Ilono, děkuji Vám za Váš příběh, držím palce a přeji příjemný den.

MUDr. Šárka Kolacíová
MUDr. Šárka Kolacíová

Specializace: Psychiatrie
Pracoviště: TH Klinika, Clinterap

 
Líbí se vám odpověď?
+3 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Kam dál
Naposledy čtené:
Doporučený článek:

Soutěžte s Belcurou

 celý článek
Doporučený článek:

Soutěžte s Belcurou

Atopická, suchá nebo podrážděná pokožka bezesporu vyžaduje důslednou péči. Svědění v těchto případech dokáže být velice nepříjemné. Kůže je navíc zranitelná a náchylnější k...  celý článek

x