Velký a tíživý smutek z kamarádovi smrti..

Dobrý den paní doktorko, prosím nezlobte se, že Vám znovu píši, ale velmi intenzivně a silně mě trápí jistý problém, který je spojený s mojí psychikou. Proto doufám, že se na mě nebudete moc zlobit, když se Vám se svým trápením a bolestmi svěřím. Mé psychycké problémy trvají, už roky... Jak dlouho to přesně je, to už bohužel nevím. To co mi však nyní a stále způsobuje bolest tak to, už trvá 5 let. V poslední době se mi tyto bolesti opakují hodně moc bolí a jsou velmi intenzivní. Proto se necítím ve své kůži a je mi každý večer hodně úzko, bolí mě u srdce, nemůžu dýchat a mám mnohdy pocit, že se udusím a také uvažuji o sebevraždě !!! Tato myšlenka mě, už v mém životě napadla mnohokrát.Jedno však ale vím jistě a sice to, že sebevražda není řešení. I když je to možná jisté východisko... Jak z toho všeho co možná nejrychleji utéct a ničím se už netrápit. Jednou už jsem byla v tak těžké depresi, že jsem skončila v PL Šternberk. Proto mám také znovu obavy i strach aby se to neopakovalo znovu. To bych opravdu nechtěla. Moc mi však v té léčebně pomohli. Proto Vám tohle všechno píši, protože se z toho potřebuji vypsat a Vy mě snad i pochopíte. A teď Vám konečně povím co mě vlastně trápí. On je to zkrátka takový pravdivý příběh, který se mi opravdu stal, který jsem prožila a vlasně stále ještě prožívám. Bohužel to však má smutný konec. Můj problém je založen na mých osobních citech a to k jednomu moc hodnému, milému a velkému bojovníkovi jménem Maxmilián, se kterým jsem se 31.12. 2008 seznámila a to chatu. Naše společné povídání bylo bohužel možné jen pomocí našich počítačů. S tímto mladým mužem Maxem jsem se seznámila úplnou náhodou a také za přízně osudu. Já osobně totiž nesnáším Silvestr, protože je všude kolem spousta rámusu z ohňostrojů, petard a všeho možného. A mě to nedělá vůbec dobře. Proto se každý rok na Silvestra zavírám ve svém pokoji a sedím u PC. Ne jinak tomu bylo již, zmiňovaný rok 2008. Seděla jsem tedy v pozdních večerních hodinách u svého PC a čekala jsem s kým bych mohla na chatu prohodit pár slov. Chvíli jsem čekala jestli někdo nepříjde a když už se zdálo, že nikdo nepříjde a já se chystala odejít tak se tam objevil právě jistý neznámý muž, se kterým jsem se jen tak z dlouhé chvíle a smutku, který jsem právě prožívala. Tak jsme se spolu dali nezávazně do řeči. Prohodili jsme spolu pár slov a najednou jsme si měli spolu o čem povídat a tak jsme si spolu povídali a povídali. Byl to moc pěkný Silvestrovský večer a také další dny byly vydařené, protože jsme si měli stále o čem povídat. Povídali jsme si spolu každý den a častokrát douho do noci a stále bylo o čem povídat. Čím déle jsem Maxe znala tím více jsem měla pocit, že ho znám odjakživa a brala jsem ho jako za vlastního. Jako by to byl můj brácha. Také se Vám musím k něčemu přiznat, že čím delší dobu jsem Maxe znala tak mi přirůstal k srdci a poté jsem se do Maxe také zamilovala !!! Maxe jsem velmi vroucně milovala celým svým srdcem. Max, byl můj jediný a opravdový přítel i kamarád, který dokázal člověka povzbudit, potěšit laskavým slůvkem, rozesmát a co víc měl v sobě nepřeberné množství lásky, optimismu, naděje a víry, že svět bude lepší než je. Také si myslím, že měl vlastní víru a především naději na uzdravení. Max byl totiž velmi vážně nemocný a léčil se v Německu. Jinak byl původem z Prahy. On sám mi to přímo neřekl dozvěděla jsem se to z doslechu, až o něco později mi řekl o své nemoci a o tom, že má rakovinu. I já jsem mu řekla, že mám jistý hendicap tedy DMO a jsem na vozíku. Když, jsem věděla o Maxově zákeřné nemoci, kterou měl tak mě to dost bolelo, trápilo a byla jsem z toho nešťastná a často jsem bývala v těžké depresi a teď, když jsem to věděla tak to bylo po mojí psychické stránce ještě horší. Myslím si však, že nás to spolu ještě víc zblížilo alespoň tak jsem to vnímala a cítila já. Oba nás spojoval daný zdravotní problém a nejspíš asi proto jsme spolu našli společnou řeč. Naše přátelství bylo z mého hlediska naplněné láskou, vzájemným porozuměním atd. Zkrátka a dobře jsem se v Maxově společnosti cítila dobře. Bylo nám spolu krásně veselo, ale někdy i smutno. Zvláště tehdy, když jsem často trpěla těžkými depresemi a třeba jsem i plakala tak mě Max vždycky utěšoval a říkal mi, že když budu smutná já tak on bude taky. Držel mě v těch nejtěžších chvílích takříkajíc nad vodou abych neudělala nějakou hloupost. Abych si třeba neublížila, už jsem se o to minimálně jednou pokusila. Proto jsem mu nesmírně vděčná, že mi pomohl překonávat nejrůznější překážky. A těžké životní situace, které bych jinak bez jeho pomoci nezvládla. Max mi nesmírně pomáhal a to hlavně po té psychické stránce. Nebýt Maxe tak, už tady na tomto světě dávno nejsem. A právě proto jsem osudu moc vděčná, že jsme si spolu mohli pomocí našich počítačů psát. Jednoho dne se však stalo něco z čeho jsem celých těch 5 let nešťastná, smutná, jsem z toho také často v depresi a uvažuji nad tím, že si vezmu život, protože bez Maxe pro mě život nemá vůbec žádnou cenu. A já tak nemám chuť ani žít a nejsem vůbec schopna normálně myslet nebo cokoliv dělat. Jde totiž o to že jak, už jsem Vám napsala tak Max byl velmi vážně nemocný a na tu nemoc kterou on měl není ve světě žádný lék. Byla to bohužel rakovina... :-( Max jí bohužel podlehl a 17.9. 2009 zemřel a odešel tak tam odkud již není cesty zpět. Když, jsem si tuto smutnou zprávu přečetla na svém mailu tak to pro mě byla obrovská rána. Jakoby z čista jasna, jelikož jsem to vůbec nečekala, i když je pravdou, že se může v životě cokoliv přihodit a dokonce stát. A taky se tak bohužel stalo. Tohle mě však zasáhlo hodně hluboko do srdce a tekly mi po tvářích velké slzy smutku, beznaděje, velké lítosti a také mi hlavou běžela myšlenka, že život je hrozně nespravedlivý a krutý zároveň. Také jsem si říkala proč právě Max musel zemřít ?! Takový hodný, milý, spravedlivý kluk, který uměl naslouchat druhým, pomáhal a to zcela nezištně a nikdy nečekal pomoc od druhých. Ani ji nejspíš nechtěl, ale jistě to však říct nemůžu. Jedno vím však jistě a to, že Max byl velmi vnímavý, citlivý člověk s velkým charizma a také velkým srdíčkem na správném místě. Právě proto i po 5 letech mě to velmi bolí, trápí a nedokážu se s tím vyrovnat, že už nežije a já si s ním nenapíšu, už ani řádek. A nebudeme spolu moci sdílet radosti, ale ani starosti. Hodně mě to deprimuje a hodněkrát si přeji abych, už umřela a mohla být tak s ním v nebi jelikož bez Maxe to tady na světě není ono. Mám totiž pocit a zároveň to tak i cítím, že když tady Max není tak jakoby mě kus chyběl. A tak to i je protože moje city k Maxovi jsou stále živé a hluboko v mém srdci. Každý den na Maxe moc myslím a také mu večer zapaluji svíčku (svíčky). Není dne ani hodiny kdy bych na Maxe nemyslela a nepřála si, aby žil nebo abych, už konečně byla s ním. To si přeji ze všeho nejčastěji. Hodněkrát si také představuji jaké by to asi bylo kdyby byl v mém pokoji a já mohla držet za ruku, obejmout a mohla mu říct jak moc ho mám ráda... A také to, že vroucně ho miluji a mnoho dalšího i to že mi na něm velmi záleželo a ještě pořád hodně moc záleží !!!!!!!!! Naše společné přátelství trvalo 6 měsíců, ale bylo krásné a já si toho nesmírně cením a jsem svým způsobem i šťastná, že jsem ho potkala alespoň prostřednictvím PC. Zároveň však, když každý den i večer myslím na Maxe tak to ve mě vyvolává jen těžko popsatelný pocit smutku, beznaděje, silné úzkosti, pocit velké tísně, velké bolesti na prsou, bolesti na hrudníku a také pocity nechuti žít i toho, že život nemá pro mě žádnou cenu, že by bylo lepší kdybych vůbec nežila... Také se mi chce často plakat a přemýšlím nad tím jak ukončit svoji existenci tady na tomto světě. Je to pro mě bez Maxe hodně složité, komplikované a proto se hodně často cítím osamělá a cítím ve svojí duši prázdnotu i neuvěřitelnou bolest. Jsem si však moc dobře vědoma toho, že nikdo z nás tady nebude věčně, ale tohle se však nemělo stát. Max byl v mém životě jediný mladý muž, do kterého jsem se opravdově zamilovala a miluji ho stále víc a víc. Nejspíš si asi říkáte, že jsem jsem se úplně zbláznila, ale já to tak prostě cítím a prožívám. Mé city k Maxovi zůstanou nezměněny a vydrží, až do mé smrti. I v této chvíli, když Vám píši tak myslím na Maxe a mám rozsvícené svíčky.... Kdykoliv si na Maxe vzpomenu tak bych plakala a večer, když usínám tak si přeji abych už se ráno neprobudila a nemusela tak stále prožívat tento velký stesk i strádání po Maxovi. Jak, už víte tak 17.9. tohoto roku to bylo 5 let co Max zemřel. Od té chvíle co bylo výročí Maxovi smrti tak mi není psychicky vůbec dobře a jak už jsem Vám tady napsala tak mám silné úzkosti spojené s bolestmi na hrudníku, pocity tísně, samoty, beznaděje a častými myšlenkami na sebevraždu. Když Max zemřel tak jsem se zařekla, že ho nesmím zklamat a nesmít tak udělat nějakou hloupost, protože to by Max určitě nechtěl ani si nepřál. Také moc dobře vím, že kdybych si něco udělala tak bych tím zklamala hodně hodných lidí, které mám kolem sebe, ale také a to hlavně svoje rodiče, sestru s rodinou a všechny příbuzné, známé i kamarády, které mám. Proto se snažím žít dál jak jen to jde a bojuji ze všech sil, i když je to pro mě mnohdy dost náročné a těžké. Život však není žádná procházka růžovým sadem, ale musím uznat že jsou v mém životě i krásné a radostné chvíle za které vděčím svým nejbližším, přátelům, ale hlavně Pánu Bohu. Snad Vám moc nevadí, že jsem Vám tohle všechno napsala a třeba mě i pochopíte. Děkuji Vám za vše a prosím Vás o radu jestli tedy nějaká je ?? Často prožívám silný a tíživý smutek... A přeji si UMŘÍT!!! S pozdravem a přáním pěkného víkendu Soňa B.

Odpověď odborníka:

Dobrý den, paní Soňo, i když daný vzkaz nebyl určen pro mne, dovolte mi, prosím, na něj odepsat. Pokud uvažujete nad sebevraždou, tak, prosím, kontaktujte tuto nonstop krizovou linku: 284 016 666, kde si s Vámi popovídají vyškolení krizoví terapeuti. Ztráta blízké osoby je nejtěžší zkouškou života vůbec. Doporučuji Vám, abyste navštívila psychologa, který se koncentruje na zármutek a smutnění právě po smrti blízké osoby. Nést tak těžké břemeno sáma musí být velmi vysilující a věřím, že návštěvy psychologa by Vám mohly ulevit. Neztrácejte naději, byla jste silná doposud, věřím, že to dokážete i nadále. Život stojí za to žít. Nevzdávejte to. Řeháková, M.A.

Terra Řeháková, M.A.
Terra Řeháková, M.A.

Specializace: Psychologie
Pracoviště: Poradenství – Counseling

 
Líbí se vám odpověď?
+2 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené:
Doporučený článek:

Soutěž o krém BELOBAZA®

Belobaza je krém pro každodenní péči, ochranu a regeneraci suché, citlivé a podrážděné pokožky.

 celý článek

x