Výčitky
Před měsícem mi zemřela babička. Bylo jí sice už skoro 88 let, ale byla čiperná a její odchod jsme nikdo nečekali. Naposledy jsem se s ní viděla před Vánoci. Hrála si s mým synem a já jsem tehdy byla v osmém měsíci. Těšila jsem se, až ji ukážu druhého syna, který se narodil v lednu, ale už jsem to nestihla. Pár dní před plánovanou návštěvou ji odvezli do nemocnice, kde už moc nevnímala a po pár dnech zemřela. A já si teď pořád vyčítám, že jsme návštěvu u ní nenaplánovali dřív. Od tří měsíců jsme s malým jezdili i na delší cesty, ale babičku jsme nějak vynechali, jednou jsme návštěvu u ní odložili, abychom pomohli mým rodičům něco přestěhovat, i když to moc nespěchalo, a pak už bylo pozdě. Pokaždé, když se někdo nad dětmi rozplývá, je mi smutno a říkám si, že babička už je neviděla. Když jedeme někam na výlet nebo návštěvu, nebo si vzpomenu, jak jsme pomáhali rodičům stěhovat, je mi podobně. Někdy si také vyčítám, že jsem jí ani nezavolala a odkládala to. Utěšuji se tím, že babička věděla, že se za ní chystáme a můj otec jí ukazoval fotky dětí, takže je vlastně viděla. Byli jsme jí na pohřbu, ale i přesto mám pocit, že jsem se s ní pořádně nerozloučila. Je mi jasné, že smiřování se smrtí trvá dlouho a časem to přejde, ale nevím, jak se zbavit těch výčitek. Tím, že se budu trápit, co se mělo udělat a neudělalo, už nic nespravím a jen si otrávím celý den. Raději bych na babičku myslela jen pozitivně a vzpomínala na hezké věci, ale nevím, jak "přepnout" myšlenky a nemyslet na to, co už stejně nemůžu změnit. Je nějaký způsob, jak změnit myšlení a přestat se trápit minulostí?
Specializace: Hypnoterapie, Psychologie Pracoviště: Soukromá poradna pro alternativní terapii, Lipník nad Bečvou
Paní Dano, na vypořádání se s Vaším trápením, s myšlenkami na to, co bylo, i se smutkem po...
