Přísný není opakem laskavý

  • Redakce uLékaře.cz
  • 18.1.2010
  • Aktualizace: 18.1.2010
  • Sexuálně
Nikdo asi nepochybuje o tom, že vztahy mezi rodiči a dětmi se za posledních nejméně padesát, ale možná i více let velice změnily, a ve většině případů je to spíše k lepšímu.
Základem výchovy dítěte je láska
Základem výchovy dítěte je láska

Rodiče jsou vůči dětem daleko otevřenější, více se svými dětmi hovoří, hrají si, věnují se jim. Většina rodičů se snaží s dětmi navázat hluboký, láskyplný a přitom přátelský vztah. Také se výrazně proměnila snaha a role otců. Už nejsou pouze vykonavateli trestů či neosobní autoritou. Svým dětem věnují svůj čas, své nápady a péči. Tudíž je patrně možno říci, že mnohdy až extrémně autoritativní a direktivní vedení výchovy, které v mnoha případech bylo téměř bez lásky a pochopení, se dnes již téměř nevyskytuje.

Motto - Zdeněk Matějček: „Vychovávat může pouze ten, kdo má rád.“

Nicméně jako by se dnešní společnost dostávala zase do druhého extrému, příliš liberální a naprosto bezautoritativního stylu výchovy. Tuto domněnku je možno vysvětlit na malém příkladu. Můžeme si popsat několik typů učitelů – jako zástupců vychovatelů – a jistě všichni intuitivně budeme vědět, jací asi byli, přestože to nebude explicitně řečeno. Pravděpodobně dokážeme rozkrýt, co se skrývá za výroky „byl velmi přísný, ale laskavý“, „byl sice hodný, ale nic nenaučil, protože si nedokázal zjednat pořádek“, „byl neskutečně zlý, a stejně u něj studenti zlobili“. Přísnost tedy není opakem laskavosti. Přísnost může být vedena s láskou, ohleduplností, ale důsledně.

Přílišná benevolence dětem nesvědčí

Naproti tomu určitým opakem přísnosti je měkkost. Povolování již zakázaného, nedůslednost v příkazech, požadavcích či zákazech, opakování stejného příkazu mnohokrát a vyhrožování trestem bez jeho opravdového naplnění. A na druhou stranu přísnost bez lásky a bez braní ohledů na důstojnost dítěte, studenta nebo podřízeného je vlastně pouhé zneužívání moci.

V současné době pravděpodobně v důsledku touhy vymezit se proti autoritativnímu přístupu mnoho rodičů „sklouzává“ do extrému liberální výchovy bez jasně vymezených hranic. Je jistě žádoucí při budování vztahů s dítětem, abychom s ním o věcech hovořili, abychom mu své postoje vysvětlovali a snažili se rozvíjet jeho samostatné myšlení, aby samo dokázalo odlišit, co je dobré a špatné. Nicméně tuto základní premisu je třeba umět přizpůsobit okolnostem a věku dítěte.

Jestliže dítě milujeme, věnujeme mu maximum svého času a staráme se o ně s opravdovou láskou, nemusíme se bát je začít i vychovávat. Je pravdou, že mnoho z výchovy záleží na naší povaze, na tom, co je nám blízké. To znamená, že i styl výchovy, který zvolíme, nám musí vyhovovat a nesmí jít proti naší přirozenosti. Takže je samozřejmé, že někteří rodiče svým ratolestem povolí a tolerují více, a jiní méně. Někteří volí radikálnější metody, jiní metody mírnější. Nicméně důležité je, aby to, co po dítěti opravdu chceme, aby dělalo či nedělalo, bylo jednoznačné. Jak již bylo řečeno, výchova se liší podle věku a okolností. Jinak budeme přistupovat k ročnímu dítěti, pokud se na sebe chystá shodit květináč, a jinak k osmiletému, které nevypracovalo domácí úkol.

Ale princip je podobný:

  • Poprvé by věc, kterou má či naopak nesmí dítě dělat, měla být vysvětlena – proč je to ne/bezpečné, proč je to ne/užitečné, proč je to ne/vhodné atd.
  • Podruhé by mělo být jednoznačným, přísným hlasem (zejména dobře funguje ztišený a hluboký hlas ve spojení s přísným výrazem v obličeji a díváním se dítěti zpříma do očí) znova opakováno nedělej či udělej.
  • Jestliže dítě neposlechne ani napotřetí, měl by následovat trest.

Přiměřené tresty jsou důležité

Tento trest se zase bude odvíjet od věku a okolností. Jestliže malé dítě přesto ke květině přileze (i přesto, že jsme je před tím odvedli a snažili nabídnout jinou zábavu, hračku atd. a věnovali mu svou pozornost) a například ji začne trhat, mělo by dostat přes ruku či přes zadeček. Ve většině případů má plenu a trest tedy není něco, co by je příliš bolelo, nebo mu dokonce ublížilo – v žádném případě – je to pouze jednoznačné vyjádření hranice. Starším dětem se mohou tresty uzpůsobovat podle jejich povahy a chování. Na některé děti platí odebrání hračky, na jiné zákaz nějaké oblíbené činnosti, na některé například muset si jít vypočítat dvacet příkladů či udělat dvacet dřepů.

Někdy je nalezení adekvátního a nejúčinnějšího trestu to nejobtížnější. Ale jestliže věnujeme svému dítěti dostatek času a pozornosti, brzy přijdeme na to, co na ně platí. Nicméně důležité je, aby se situace dále neprodlužovala a byla jednoznačně ukončena potrestáním. U starších dětí či u větších prohřešků je vhodné si o celé situaci posléze pohovořit. Když opadnou emoce (jak u nás, tak u dítěte), je účinné znovu celou situaci probrat, co na ní bylo dobře a co špatně.

 

Tento systém jednoznačnosti a důslednosti má dvě nesporné výhody. Dítě přesně ví, co může a co nemůže. Samozřejmě se děti liší temperamentem, a tak jedno na sebe ten květináč zvrhne pouze jednou, a jiné to udělá desetkrát – přesto desetkrát musí následovat totéž, případně se trest musí stupňovat.

Co chceme po dětech, musíme také dodržovat sami

A také je samozřejmostí, že to, co po dítěti chceme – aby nosilo bačkory, uklízelo si po sobě oblečení, počkalo na zelenou na přechodu – musíme sami striktně dodržovat, jinak se nám to vrátí i s úroky. Dítě pak není zmatené z toho, že jednou řekneme: „Pojď sem!“ a ono odběhne a nic se neděje, a jednou za to dostane na zadek. Nebo mu řekneme „Oblékej se!“ a ono nezačne, my se dál bavíme s kamarádkou, pak mu to mnohokrát zopakujeme a teprve potom je najednou potrestáme. Znamená to tedy, že tato přísnost a jednoznačnost musí začínat u malých věcí. Jestliže chceme, aby dítě jedlo u stolu, nesmíme mu povolit (protože si zrovna s někým povídáme či je tam babička a nebo někam pospícháme), aby jedlo jinde.

A nebo nám tato situace nesmí vadit, a pak se na dítě za to nesmíme zlobit nikdy. To samé platí, jestliže chceme někam odejít a dítě si ještě chce hrát. Jestliže se dítě vzteká a nechce poslechnout, musíme opět být důslední. Vůbec nepomůže, když budeme desetkrát po sobě opakovat, případně stupňovat výhrůžky typu: „Jestli nepůjdeš, opravdu dostaneš na zadek. Tak chceš na ten zadek, nebo půjdeš? Pojď, přeci ti nebudu dávat na zadek...“. Jestliže napotřetí neuposlechne, musí následovat jasný trest, a pokud je dítě ještě malé, případně i popadnutí a „odvlečení“.

Je třeba si uvědomit, že v mnoha situacích, kdy s dítětem donekonečna diskutujeme, za a) způsobujeme mu tím zmatek, protože nemá jasnou hranici, co už nesmí, za b) omezujeme tím své okolí (například na návštěvě, kde všichni čekají, aby se s námi už rozloučili, a naše dítě se vzteká a smlouvá a nejde).

Výhody důslednosti

Druhou výhodu jednoznačnosti a důslednosti je to, že předcházíme výbuchům nekontrolovaného vzteku či jiného afektu u nás samotných. Jestliže po dítěti něco chceme, měli bychom to dodržet. Jestliže je to něco, co opravdu musí udělat – odejít, uklidit, pozdravit, poprosit – nemůžeme s dítětem diskutovat. Potom hrozí že, když mu takovou věc zopakujeme podesáté, „popadne“ nás zlost a dítě „seřežeme“. Trestání totiž neznamená bití dítěte či neustálé peskování například celou cestu ze školy, ale jednoznačné vyjádření našeho požadavku.

Toto všechno není snadné. Mnohdy je velmi náročné najít ten pravý trest na tu pravou dobu a věk dítěte. Mnohokrát prostě již nemáme sílu a nebo se musíme postarat o jiné věci a dítěti necháme nějaký prohřešek projít. Mnohdy nás velmi trápí, když se celý den snažíme dítě usměrnit a ono celý den zlobí. Odcházíme pak do postele s pocitem, že jsme celý den nic jiného nedělali, než že jsme dítě nějak omezovali.

Výchova vyžaduje velkou dávku energie a nasazení, aby dny, kdy dítě velmi zlobí a my je musíme velmi usměrňovat, vyvažovaly jiné dny, kdy s ním jdeme na výlet, hrajeme si s ním a máme se s ním dobře. Jsou období či dny, kdy dítě zlobí více a kdy méně. Dny, kdy je výchova náročnější, však také pominou, a jestliže je nenecháme projít bez trestu či usměrnění, je naděje, že se již nebudou opakovat, alespoň ne tolikrát a nebo se problémy budou zmírňovat. Bohužel u některých dětí tato situace nadejde až po mnoha a mnoha „výstupech“. Ve chvílích, kdy je hodné, je dobré s ním mluvit o tom, že když zlobí, ovlivňuje to všechny, nejen je, že i nás trápí, když musíme používat různých trestů.

Zlobením nám dítě něco sděluje. Sděluje nám něco o sobě, o svém temperamentu, o svých slabostech, o svých potřebách, ale také testuje, kam až může a nebo si říká o pozornost. Proto když budeme se svým dítětem trávit dostatečné množství času a věnovat mu svoji pozornost, budeme vědět, co na ně platí a jak s ním nejlépe vycházet. Budeme vědět, zda již opravdu bylo dlouho samo a potřebuje naši pozornost a nebo pouze „nevychovaně“ skáče do řeči. Poznáme, kdy se vzteká proto, že se nevyzná ve vlastních pocitech, a pokusíme se mu je zprostředkovat. Naučíme je i adekvátní reakci na tyto pocity. Dítě nemá dostat vše či nemůže dělat vše jenom proto, že je to „ještě dítě“ a „ještě to nechápe“. Dítě se musí naučit základním pravidlům slušného chování a zvládat frustraci a pocity nespravedlnosti již v dětství.

V dospělosti se bez tohoto základu už takový stav zvládat nenaučí. A to, že je v životě potká mnoho pravidel a omezení, kterým se bude muset přizpůsobit, je jisté. To, že se v dětství naučí poděkovat, poprosit, počkat či omluvit, ještě neomezuje jeho tvořivost, jestliže je tato výchova vedena s láskou, jednoznačností a důsledností.

(hol)

Psáno pro www.Babyweb.cz
Líbí se vám článek?
+6 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené:
Doporučený článek:

Soutěž o krém BELOBAZA®

Belobaza je krém pro každodenní péči, ochranu a regeneraci suché, citlivé a podrážděné pokožky.

 celý článek

x