Permanentní nervozita

Vážený pane doktore, je pro mě velmi těžké zformulovat následující text, proto prosím omluvte, pokud nebude jednolitý a takový nesmyslný. Je mi 23 let, studuji vysokou školu (půjdu do 5. ročníku). ZŠ jsem neprožila zrovna šťastně, nebyla jsem hezká, nestarala jsem se o sebe, ve škole se neprojevovala a byla taková šedá myš.. Na sš se to trochu zlepšilo, ale i tak jsem neoplývala nějakým dobrý sebevědomím. Když jsem byla v 7. třídě na ZŠ narodila se nejmladší sestra. Ráda jsem se o ni starala, hrála si s ní.. Nechodila jsem ven se svými vrstevníky. Když jsem byla starší zůstávala jsem někdy s malou sestrou doma, pokud byla nemocná, občas k lékaři ap. Ve škole jsem dosud žádné problémy neměla.. Nikdy se mi nestalo žádné trauma, žádné týrání, šikana.. Přesto si nevěřím, nemám skoro žádné kamarády, všechny kontakty tzv. "spaluji". Sebevědomí - někdy mám, někdy ne.. Někdy si přijdu hezká, pokud se hezky nalíčím, načešu, obléknu - ale jen do doby, než potkám někoho "hezčího" to už si hned přijdu opět ošklivá - je to takové zvláštní. Jsem stále nervózní, i když už nemám ani z čeho. Všeho se hrozně bojím, že zklamu, že nebudu dost dobrá. Nikdy jsem neměla přítele.. Přičemž nabídky i mám, ale já vždy dostanu strach, nedám tomu ani příležitost. Vždy jsem byla trochu při těle.. Loni na podzim ani nevím jak, z ničeho nic(i když odstěhovala se prostřední sestra k přítelovi a já se snad prvně zamilovala do člověka, kterého jsem ani neznala - bohužel byl zadaný a ač jsme se párkrát viděli a říkal, jak je ve vztahu nešťastný, tak stále v něm setrvával) jsem začala chodit na večerní procházky.. Měsíčně třeba 120km, chodila jsem večer ve tmě, se sluchátky.. Začala jsem omezovat jídlo, dostala jsem se do fáze, kdy jsem za den snědla pouze pudink z vody se sladidlem a půlku tvarohu s nízkotučným jogurtem a litrech coly light (na které jedu i doteď - je to snad taková závislost).. Najednou jsem se bála sníst i okurku, večer se napít vody.. Ač na to nejsem pyšná - jídlo, které jsem snědla navíc jsem plivala do koše.. Já, která nikdy nevydržela ani dva dny diety.. Kdy jsem furt jedla.. Váha šla samozřejmě rapidně dolů, za 4 měsíce jsem zhubla asi 17kg.. Modraly mi nehty, byla mi stále zima, měla jsem nízký tlak- Od ledna jsem neměla menstruaci.. Ale tak jako to přišlo, nějak to odeznělo a v jídle jsem přidala.. Začala jsem péct, což byla moje záliba.. Jenže teď je ot zase ve fázi, kdy se u pečení a vaření šíleně přejím a poté už nic například nejím, takže moje strava je třeba jen z toho kvanta syrového těsta, čokolády a následného upečení... Poté třeba večer už jen tvaroh.. Snažím se sportovat min. 2x týdně (běh, brusle) + hodně chodím, i tak ale pomalu přibírám zpátky.. Jídlo mě na jednu dobu úplně pohltilo.. Bojím se slov typu oslava, protože se neudržím a zase se tam přejím.. Když den nepeču jsem nervozní, když upeču a přejím se tak také mám výčitky.. Nejsem schopná ničeho.. Stále nemám čas, ale ani nevím co dělám. Doma pomáhám, funguji. Každý den uklízím, denně připravuji mamce jídlo do práce.. Všichni si o mě myslí, jak jsem hodná, chytrá, šikovná, že jsem taková druhá máma nejmladší sestry..,ale já tak vnitrně trpím. Snažím se před všemi tak vypadat, nechci nikoho zklamat. Dokáži si skoro vše obstarat sama - umím uvařit, upéct, uklidit, pracovat, leccos si opravit, vyrobit, chovat se ve společnosti, mám i dost pracovních zkušeností, dokáži se postarat o děti.. Když jsme rekonstruovali oškrabala jsem zdi, malovala, rozmontovávala skříně, odtahala cca 200kg nábytku do dodávky - řekla bych tedy, že si dokáži poradit, nejsem typ co řekne - ne, neumím - ale snažím ses to najít, poradit si.. Neumím říct NE, špatné zprávy, být na někoho v osobním kontaktu zlá.. Nezvednu už ani cizí číslo, ani hovor od šéfky z brigády či kolegyně (co když jsem něco provedla). Nevím už co mám dělat. Tak ráda bych zažila ten vnitřní pocit klidu.. Nedávno jsem podstoupila operaci očí, dali mi tam prášek na zklidnění tuším že lexaurin a po operaci mi bylo tak hezky, prostě žádná ta vnitřní nervozita.. Nevím, proč se tohle děje. Zároveň nevím, zda má cenu navštívit psychologa, když ani nevím proč se takhle chovám, co to způsobuje, když se mi nic nestalo... Nevidím ani smysl si o tom s někým povídat, protože tam není žádná příčina, co by to mohlo způsobit.. Neumím si ani představit, že budu chodit po škole do práce., už nyní odříkávám i brigády, všechno mě nervuje, vše si strašně beru proti sobě. Měla jsem pro mě psychicky náročnou brigádu, kdy jsem dělala koordinátorku pro jednu reklamní agenturu a zajištovala jsem obsazení, bylo to pro mě velmi psychicky náročné - hodně probdělých nocí, nervů.., ale nyní jsem po 3 letech spolupráci ukončila. Nemám sebevražedné myšlenky, naopak se děsím smrti.. Ale často si říkám, jaké by to bylo super kdyby mi něco bylo, kdyby mě někdo litoval, někdo se o mě více zajímal.. Jsem opravdu vadná.. Nechci už být taková, ztracím i pár přátel, které mám.., protože všechny schůzky nakonec zruším, protože mě prostě nervují.. Všechno mě nervuje už i já sebe samu. Jak jsme psala, měla jsem pro mě psychicky náročnou brigádu, babička prodělala rakovinu, rodiče se dostali před několika lety do velkých fin. problémů - hrozilo nám, že přijdeme o byt (mamka mi chodila brečet na rameno, já musela před ostatními hrát že nic nevím), nakonec i letos moje mladší sestra spadla do průšvihu - napůjčovala jsi u nebank. institucí.., já ji tedy půjčila všechny peníze a jednu chvíli mi dlužila 20 tis - mně jako studentce, ale ráda jsem ji pomohla a peníze mi někdy vrátí.. Vše si beru víc než je asi zdrávo a zbytečně. Všechno vidím černě, pesimisticky, mám změny nálad, jsem protivná, nepříjemná - což mě velmi mrzí vůči okolí. Ani nevím, co čekám za odpověď. Ale i přesto, jak si mohu pomoci? Myslíte, že jsem blázen? Budu někdy zase normální? Nejvíc se snad bojím, že se zcvoknu úplně, že budu mít nějakou duševní chorobu.. Ráda bych šla na kafe s kamarádkou bez toho aniž bych předtím nespala, aby mi to narušilo celý den. Abych nechodila do školy se šílenou nervozitou co když půjdu k tabuli, co když se mě na něco zeptají a já nebudu vědět a udělám ze sebe hlupáka. Předem Vám mockrát děkuji za přečtení mého nesmyslného textu a budu se těšit na případnou odpověď. Samozřejmě, pokud si myslíte, že je to blbost, tak neodpovídejte :), jistě jste dost zaneprázdněný a ještě já Vás tady obtěžuji, ale zase alespoň to zkusím. Přeji krásný den

Odpověď odborníka:

Váš dotaz je poměrně složitý, jedná se o věci, které se děly během Vašeho života po dlouhou dobu a utvářely Vaši osobnost a jsou zřejmě podhoubím, z něhož vyrůstají VAš problémy a potíže. Internetová poradna není schopna podobné potíže vyřešit, je to záležitost na 5 až 100 hodin psychoterapie. Psychoterapii poskytuje psychiatr nebo psycholog, ale oba musí mít certifikát o prodělaném výcviku v psychoterapii. Hodina terapie trvá cca 45 - 50 minut, frekvence je 1 - 2x týdně, řidší setkání s psychoterapeutem nemají význam, ani nestihnete při frekvence méně než 1 x týdně převyprávět, co se dělo, natož něco rozebrat. Nepohrdněte ani nabídkou terapeutické skupiny, je stejně účinná jako výše zmíněná individuální terapie. Vedle, ale opravdu vedle toho, bych navštívil i psychiatra, mlže Vám s nervositou pomoci účinnou medikací - má význam, protože Vám rychleji uleví, pomůže Vám překlenout počáteční období psychoterapie - většinou se podává cca 10 - 12 měsíců. Máte před sebou dost práce, ale investice do sebe za to jistě stojí. To, že se nejedná o nevýznamný problém, vyplývá i z toho, že Vám hrozila mentální anorexie a potom mentální bulimie.

MUDr. Vladislav Borovanský
MUDr. Vladislav Borovanský

Specializace: Psychiatrie
Pracoviště: Ambulantní psychiatr a vedoucí lékař ve společnosti Psychiatrie Roudnice

 
Líbí se vám odpověď?
0 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené: