Sebevědomí na bodu mrazu

Nevím si už rady sama se sebou.navštěvuji již řadu let psychiatrickou ambulanci,jenže léky,které užívám,hlavně antidepresiva,mi můj problém nevyléčí.Od základní školy doposud mě vždy trápilo nízké nebo skoro žádné sebevědomí,a je to na mě poznat,co se týče vtahů s muži.je mi 40 let,mám 18letého syna,a měla jsem 3 známosti,z nichž 2 byly vážné.Bydlela jsem s otcem syna,který ale po 5 letech musel odjet jinam za prací,a už se nevrátil.Jsem velice citově založená,dokážu milovat jediného po celý život,a obětovat pro něj vše,mít ho raději než sama sebe.Vždycky bylo mým přáním najít opravdouvou lásku,alekdyž jsem stárla,žilasama,stále nic,tak jsem to začínala vzdávat.Až vloni jsem na seznamce poznala muže,těžkého invalidu (já jsem také),do kterého jsem se pár dní po seznámení zamilovala.Ale toto zamilování nezmizelo-naopak,vzrostlo u mě v opravdovou a silnou lásku k němu.Když jsem byla s ním,cítila jsem se jako nejšťastnější na světě.bylo krásné se ho pouze dotknout,políbit,obejmout,pohladit,ale i jen jeho přítomnost ve mě vyvolávala euforické pocity.Začali jsme spolu žít, a zútulňovat byt.Ze začátku bylo vše v pořádku,i kdyžjsem u něj nikdy nepoostřehla sebemenší obavy,že by mě mohl ztratit,žádnou,ani malinkou žárlivost.byl si se mnou tolik jistý,že u mě považoval za samozřejmost,že ho nikdy nepodvedu (to je pravda-bez citu k někomu,bych to nikdy nedokázala).A to byla určitě jedna chyba-já žárlila hrozně,ale dařilo se mi to nedávat najevo.Přítel mi narovinu řekl,že troubí na jiné ženy,na plochu monitoru si v klidu dal obrázek polonahé-jako bych tam s ním vůbec nebyla.A já jen mlčela,nechtěla jsem se hádat,i když k nějakým hádkám došlo,byla tichá domácnost.Před půl rokem to u nászačalo skřípat,a on už si na mě dovoloval až příliš-diktoval mi,jak mám vařit,jak mám co dělat,ponižoval mě,ale i sebe,protože si sám nevěřil,a tvrdil,že je kripl.Jednou už to přesáhlo všechny meze a já mu jednu vlepila.ne ze vzteku,ale aby si uvědomil,jak se mnou mluví a jedná,což jsem si rozhodně nezasloužila.dělala jsem pro něj všechno,co jsem mu viděla na očích-milovala jsem ho a miluji celou bytostí doposud.On se ale odstěhoval zpět domů,a sním,jako by odešla velkjá část mé duše.Přestala jsem si úplně věřit,všechno dělám špatně,neumím jednat s muži tak,aby měl někdo rád taky mě a já jeho,ale jak se znám,vím,že tak velikou lásku už nikdy k nikomu nepocítím.Nemůžu na něj přestat myslet,i kdyžmi ublížiltřeba tím,že mi psal sms s výčitkami a mezi nimi bylo i to,že jsem rozežraná.Já jsem ale měla něco se štítnou žlázou,azačala jsem hodně rychle hubnout,a k tomu se přidala ještě ta hrozná psychika.Shodila jsem přes 20kilo za necelý rok,a jedla normální porce,jen když jsem měla hlad.Ale on měl s jídlem problémy-byl podvyživený,vyhublý až na kost,za 2 dny snědl 1 rohlík a samé popolévky z pytlíků.tak jsem mu napsala,že podle jeho výživy,jsou rozežraní všichni,a psal,že jsem mu lhala o té štítné žláze.Abych to už ukončila,chci Vám říci,že se od našeho rozchoducítím na tomhle světě zbytečná,marná,prostě k ničemu,a nejhorší je,že už nemám a nebudu mít pro koho žít.žila jsem jen a jen pro něj-a skončilo to.Dost částo si popláču,stesk a samota mě hrozně trápí a bolí u srdce.Nemám už anichuť ani náladu poznat někoho jiného-stejně by se na měpo čase vykašlal.A druhá moje velká chyba je ta,že vždycky jsem udělala mnohé pro ostatní,a já byla až posledníKdyž jsem potřebovala něco já,nikdo.kromě mojí jediné opravdové kamarádky,mi nepomohl ani neporadil.Už mě paní doktorko nebaví žít.A být celý život sama,musí být něco hrozného.Moje největší přání je,aby se mi můj milovaný vrátil,alejak mu to dát najevo,když nechci dolízat a vnucovat se.Zprotivila bych se mu. Prosím Vás tedy o nějakou radu,která by mi mohla pomoci,budu Vám za ni moc vděčná.Jinakpřeji šťastný a úspěšný nový rok a jsem s pozdravem Lenka Klabochová

Odpověď odborníka:

Milá Lenko, přeji Vám v novém roce mnoho sil a radostných událostí, abyste zase mohla pocítit tu lehkost bytí a zároveň bych Vám chtěla říct, že chápu , co prožíváte, jak je to těžké najít znovu chuť do života bez lásky, které jste tak věřila a které jste dala mnohem víc energie než by se mělo. Ovšem naděje tu vždycky zůstává. Uvědomění si vlastních pocitů a prožitků a zároveň jejich znovuprožití Vám ukazuje cestu, jak tu svou naději do budoucna oživit. Jedním z terapeutických procesů je psaní dopisů, doporučuji tedy napsat Vašemu příteli dopis a říct mu tam ve Vaší vlastní představivosti všechno, co cítíte, to hezké,ale i to , co Vás trápilo a trápí. Dopis můžete poslat a pokud Váš přítel chová v srdci stále lásku, věci se budou postupně měnit dle Vašich očekávání. V druhém případě Vám sdělí, jaká je pravá skutečnost, a i to , i když bolestné, bude pro Vás řešení a svým způsobem osvobození. Lásku hledáme celý život a mnohdy ji máme na dosah, ale nemáme právě odvahu potřebnou k uskutečnění. Proto potřebujeme nejdříve nalézt vlastní odvahu a sebedůvěru, abychom se mohli otevřít skutečné lásce. Nebojte se ničeho, jste jen vyčerpaná a unavená, ale jdete po správné cestě a věci se dějí, i když je zrovna nevnímáte. Zkuste si přát ve svých nejhlubších představách svůj život s milovanou osobou, pracujte na svém sebevědomí dál a buďte jen trpělivá, brzy se objeví svěží vítr a energie, na kterou tak čekáte. Jenom si věřte a nebojte se ničeho.

MUDr. Andrea Bryčková
MUDr. Andrea Bryčková

Specializace: Psychiatrie
Pracoviště: Psychiatrická ambulance v Hořicích NZZ

Líbí se vám odpověď?
0 Ano Ne
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené: