Deprese, úzkost, myšlenky na sebevraždu, nechuť k životu, marnost, bezcennost, bezvýznamnost, nespavost, migrény

Dobrý den, stydím se se svým problémem vyjít ven mezi cizí lidi. Mí blízcí přátelé o nich vědí, nicméně rodina ne. Je mi 22 let, studuji architekturu, ke škole pracuji a už 7 let trpím depresemi, které byly v posledních třech letech silně utlumeny vztahem s dívkou, nicméně pořád zde byly. Od té doby uběhl již rok a mám pocit, že jsem v depresi víceméně pořád. Nedokážu se radovat z maličkostí, nedokážu se radovat z nádherných koncertů, které si vybírám a které navštěvuji, nedokážu se radovat jak ze studijních, tak ani z pracovních úspěchů, kterých je opravdu více než dost. Jako malý jsem toužil závodit a když jsem měl možnost závodit v Porsche na závodním okruhu, ani to mi neudělalo radost. Mám silné pocity úzkosti. Pocity marnosti. Mám pocit, že všechno je zbytečné. Mám pocit, že život nemá smysl. V noci špatně spávám, víceméně nespávám, usínám kolem třetí hodiny a probouzím se a mám "bolesti duše", které mám v tu chvíli tendenci řešit skokem z okna, což momentálně zatím očividně nenastalo. Nechci takto trpět. Chci se mít dobře. Mám pocit, že lidi okolo mě jsou hloupí, že žiju ve světě, který se mi nelíbí, který není pro mě - ve světě, kam nepatřím. Nebo to taky může být naopak? Když mě někdo pochválí - v práci například, tak z toho nic nemám, dokud nepříjdu za někým a nepochlubím se mu tím a ten to pak ocení. Ale stejně z toho nemám žádný kladný pocit. Ostatní lidi ani nevydržím dlouho poslouchat. Mám stavy, kdy se mi silně zvedne tep a pak mám pocit, že každou chvíli vybouchnu, že bych měl skočit z okna, že bych se měl utopit, otrávit, zastřelit... Pravidelně mívám stavy, kdy prostě musím jít ven a hodiny marně chodím po okolí, hledám útěchu někde, ležím na lavičce v parku. Na ostatní lidi obecně působím v pohodě a pozitivně. Ale přitom duševně trpím. A jakmile jsem sám, dostaví se úzkost maximální, i když je mi samota pořád příjemnější, než být s někým někde. Nevím, co čekám za odpověď na tuto "zpověď", každopádně jedno vím určitě - takhle dál žít opravdu nemůžu a chtěl bych to řešit chlapsky - bojuj nebo uteč. Nedokážu si představit, že bych takto žil dalších 60 let, když bych byl hodně optimistický. Můj mozek pracuje každou chvíli na 110 % (aspoň mám ten pocit). Všeho si všímám, všechno vidím, všechno vnímám. Každou maličkost. Mám pocit, že se z toho někdy zblázním. Je to všechno podvědomé se mi zdá. Jak vypnout mozek? Jak si snížit iq a být hloupější a být šťastnější? Podle testování mensy čr mám iq 168. Závidím všem automechanikům, truhlářům, svářečům a kdo ví komu, kdo má krásnou rodinu, kdo má práci, která ho uživí... Ale hlavní je ta rodina. Nemám pocit, že takové štěstí někdy najdu. Kdo by taky se mnou vydržel. Jsem mizantrop, trpím depresemi... Práci poslední dobou dělám jen napůl. Utíkám od rozdělaných děl. Těkám od jednoho k druhému, začínám mít ve věcech zmatek, cítím změnu produktivity směrem dolů. A kromě toho všeho trpím šílenými migrénami, které nastávají 4-5x do týdne, z toho vždy minimálně takovým způsobem, že nemůžu ani chodit pomalu a zvracím a jsem rád, když se dostanu v pořádku domů. Omlouvám se za vyčerpávající zprávu, nicméně stejně to není vše, co bych ze sebe chtěl dostat. Nevím, jak se mi dá pomoci. Psycholog mi nepomůže. Jsem odolný vůči všem povídáním o tom, co vnímat jinak, na co se soustředit a z čeho se radovat apod. A bojím se léků, aby nezměnily mou osobnost. Nevím co si o všem tom sám myslet. Každopádně bych rád normální život a ne tyto muka, která už opravdu nevím, jak dál zvládat. Uvažuji silně o drogách, protože takto se to opravdu dál nedá. Mockrát děkuji předem za odpověď. S pozdravem, Michal Dlouhý

Odpověď odborníka:

Milý Michale- díky za důvěru. Moc ráda bych Vám napsala něco laskavého, přívětivého, ale nejsem si jistá, zda by se mi to podařilo najít a patřičně naformulovat. Předem se omlouvám, možná byste potřeboval více "pohlazení", než Vám poskytnu. Vážím si Vaší inteligence, schopnosti vyjádřit svůj stav. Z pohledu "zvnějška" mám dojem, že sám sobě tvoříte bludné kruhy- svět, ve kterém nemůžete dýchat. Myslím, že ve Vašem věku máte právo na hledání, poznávání sebe sama a konfrontaci svých názorů s druhými. Nevím, proč jste v zásadě sám se sebou a okolím "skončil"- ono to totiž stejně tak docela nejde. Ve vztahu k sobě žijete v extrémech- od sebenenávisti po jakýsi prožitek výlučnosti,- když odpustíte -jisté nadřazenosti.Připadáte si jiný, ale mám pocit, že si druhé lidi možná zjednodušujete. Nejste jediný člověk na světě, který nemá dar jednoznačného vnímání věcí, prožitku štěstí, smyslu. Trochu mi připadá, jakobyste se bránil z této role vymanit. Druhým "závidíte", ale tak úplně Vás nezajímají, předpokládáte, že jsou na tom nějak lépe. Na jednu stranu "voláte" o pomoc, zároveň ji ale odmítáte. Psychologové jsou pro Vás zbyteční, léky odmítáte / přitom některé by Vám mohly skutečně pomoci, a rozhodně by "nepředělaly" Vaši bytost- mimochodem, proč se o ni tak obáváte, když ji vlastně nenávidíte?/ Michale, každý z nás je originál, přesto hledání toho společného může svět učinit útulnějším a přívětivějším. Všichni se pohybujeme v nejistém prostoru, někdy úspěšněji, jindy méně. Pokud člověk nemá "dáno" prožívat šťastně, může prožívat užitečně- poskytnout své talenty a schopnosti ostatním. Nevím přesně, co jste čekal od lékaře poradny. Přesto myslím, že odpověď je lepší než mlčení.

MUDr. Barbora Heřmanská
MUDr. Barbora Heřmanská

Specializace: Praktické lékařství
Pracoviště: Praktická lékařka pro dospělé

 
Líbí se vám odpověď?
+48 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Nové téma | zodpovězené dotazy
Pro Michala který se trápí ve 22 letech | Od: Luboš | 24.5.2014 20:55
Tvoje starosti bych chtěl mít. Máš práci, holku je ti 22 roků a máš tolik let před sebou a trápíš se nevíš proč, jsi hrozný "chudák". Jenže jesou na tom lidé hůř, mne je 44 roků, jsem bez práce, nemůžu práci sehnat, hrozí mi bezdomovectví. Víš co bys potřeboval Michlae vzít pd krkem a dát pár facek, aby ses probral a přestal fňukat nad tím, že nevíš jaký má život smysl. Život ztrácí smysl když člověk ztratí lidskou důstojnost a je na ulicia musí slát pod mostem a živořit přežívat. To ale Ty nemáš, jsi zdravý je Ti 22 roků a fňukáš jak slečinka. Najsi si koníčka a nefňukej.
reagovat
re:Pro Michala který se trápí ve 22 letech | Od: Tina | 10.12.2015 21:57
Deprese není fňukání, deprese je nemoc.
reagovat
re:Pro Michala který se trápí ve 22 letech | Od: .. | 15.8.2015 13:15
Jeho útrapy zjevně nejsou projevem hlouposti, či
fňukání, ale hlubšího zamyšlení. V dnešní době,
kdy každý někam spěchá a čas je považován za
tu nejcennější komoditu, si málokdo uvědomí, že
času je vlastně spousta. Vychází to z jednoduché
otázky - jaký by byl rozdíl kdybych zemřel/a
dnes? Každý den je vlastně den navíc oproti
tomu, kdybychom zemřeli v den předcházející. A
tak zbývá otázka jak využít všechen tento čas
navíc, na jehož existenci vlastně vůbec nezáleží.
Každý z nás má neuvěřitelné množství času, jen
málokdo si to ale uvědomí. Je mi 18 let,
odsuzujte mě jak chcete. Představte si však těch
předpokládaných 60 let jako čas, kdy musíte
dennodenně jednat s lidmi, kteří tomuto
paradoxnímu přebytku času vůbec nerozumí.
Sebevražda se v dnešní době bere jako hrozná
chyba a smrt jako neštěstí. Důvodem tohoto
pohledu může být i situace popsaná v knize
Anthology Complex, kde se autor zamýšlí nad
možností aplikace zákona setrvačnosti na lidský
život - že lidé chtějí zůstat naživu jen proto, že
jsou naživu.
Tímto se nesnažím říct, že by všichni, kdo si toto
uvědomují měli spáchat sebevraždu, ale právě
naopak - například já žiji, abych zjistila proč a
zároveň abych poskytla pomoc a štěstí lidem,
kteří to umí ocenit a vidí v tom nějaký smysl...
Žiji ze zvědavosti, co bude dál. Kdybych však
dnes zemřela, zemřu spokojená.
reagovat
Pro Michala | Od: Verča | 7.12.2013 14:11
Mám podobné stavy, jako Vy. Nedělala jsem
žádný test iq, ale jsem si docela jistá, že se Vám
nemůžu rovnat, přesto mi ostatní kolem mne
připadají jiní nebo tací, že k nim absolutně
nepatřím. Že žiji ve špatné době, místě ...
každopádně pokus o ukončení zde byl, myšlenky
jsou stále, ale je tu někdo, kvůli komu to nemohu
udělat. Snažím se rozvíjet svoje schopnosti.
Chvíle klidu, samoty a melancholie zastřít nějakou
činností, která mne baví. Najít smysl života je pro
některé tak jednoduché a pro jiné neskutečně
těžké. Můj je ten, že mě někdo potřebuje. Dokud
to tak je, můžu alespoň z části žít a ne jen
přežívat.
reagovat
re:Pro Michala | Od: Jana | 9.5.2015 19:57
Je to asi 2 roky staré téma, nicméně jestli se vám
podařilo tento problém vyřešit moc ráda si to
poslechnu. Pokud ne, a pokud jste stále mezi
živými tak si o tom můžeme třeba jen popovídat.
reagovat
 
 
 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Kam dál
Naposledy čtené: