Měl bych dotaz na úzkosti
Dobrý den,
měl bych dotaz na úzkosti, které se mě drží již několik let. Začaly cca před 4-5 lety, tehdy jsem byl jako stážista při vysoké škole zaměstnanán v Praze. Jel jsem busem a metrem a udělalo se mi extrémně nevolno. Strach z toho, že se pozvracím v metru mezi lidmi byl tak strašným zážitkem, že jsem se z něj nemohl několik hodin vzpamatovat. Tento pocit se postupem času začal rozšiřovat a mě začaly chytat panické záchvaty, když jsem např. byl mezi lidmi v obchodním centru nebo šel na jídlo mezi lidi. Strach z ponížení a představ, jak se něco takového děje, ve mně pokaždé, když jsem byl mezi lidmi, vzbuzovaly dojmy, že se pozvracím a vyvolávaly extrémní návaly nevolnosti, bušení srdce, polévání potem apod. Tyto stavy se objevovaly někdy častěji, občas méně častěji, někdy i v jiných momentech, např. když při návštěvě muzea průvodce vypráví, všude je ticho a já jsem naprosto vnitřně drcen panickým strachem, že se pozvracím. Před cca 1,5 rokem jsem se odhodlal zajít na psychoterapii, sezení mě docela nakoplo, avšak šlo pouze o 1 setkání (byl jsem spokojen, avšak bohužel jsem neinicioval další setkání), kde mi byly doporučeny meditace, vnější pozorování situace, kdy mi je špatně, případně prodiskutování toho, že v případě, že bych se skutečně pozvracel, tak se vlastně nic neděje apod. Tyto panické záchvaty se na nějakou dobu trochu zklidnily, avšak postupně se navrátily, já přestal poměrně brzy praktikovat meditace a tak nějak s tím žil. Situace se však začala zhoršovat v několika posledních měsících, kdy moje přítelkyně, se kterou bydlím, odjela na 6 měsíců do Asie. Odjela v říjnu, navrátila se cca před 2 měsíci na začátku března. Několikrát jsem za ní jel a celou dobu jsem se cítil skvěle, až na občasné záchvaty paniky, když šlo o jídlo a strach, že se pozvracím. V posledních týdnech se situace začala postupně šířit, kdy jsem dostal záchvat paniky i např. během běhání, kdy jsem se bál, že dostanu infarkt nebo něco podobného a někde umřu. Proto jsem vždy rychle běh stočil mezi lidi, aby mě někdo našel, kdyby se mi něco stalo. Taktéž mě začaly chytat tyto občasné záchvaty paniky, kdy jsem si myslel, že umírám, a rychle jsem např. běžel mezi lidi, abych byl venku, kdyby něco. Případně jsem jel navštívit rodiče, kde jsem se zklidnil.
Cca před 10 dny jsem byl s mými rodiči a rodiči mé přítelkyně na večeři a opět mě chytla úzkost, že se pozvracím. Nedalo se nic dělat, byl jsem celý večer o vodě a překvapeným rodičům vysvětloval, že jsem odpoledne snědl něco špatného. Poprvé během doby, kdy mám úzkosti, se mi však stalo, že jsem se necítil úplně v pořádku, když odezněla situace, která obvykle přináší stres. Jakmile jsme odešli z restaurace, výrazně se mi ulevilo, o cca hodinu později, kdy jsem přijel domů, jsem však cítil velký vnitřní tlak, kdy mě velmi mrzelo, jak pro mě večer dopadl a téměř jsem se rozbrečel. Již jsem cítil velký vnitřní přetlak.
Zlom přišel během dalších dní. Následovalo několik extrémně psychických náročných momentů, kdy jsem ležel na posteli a dostal záchvat paniky, že jsem se zbláznil, že jsem blázen, že skončím připoután na lůžku na psychiatrické léčebně, přijdu o přítelkyni, a že z této situace již není návratu. Také jsem se bál, že v momentě, kdy mám tento panický záchvat, např. dostanu epileptický záchvat (nikdy jsem jej neměl a ani nikdo z rodiny) a udusím se, neboť jsem doma sám. Ihned jsem se objednal po roce a půl na sezení k psychoterapeutovi, bavili jsme se o tom, čeho se bojím, o hlubokém dýchání, když se blíží záchvat, o strachu z toho, že se stanu blázen apod. Sezení vždy zvedne náladu, nevím však, jestli není 1x týdně málo. Zároveň mě začaly strašit i další, čím dál více bizarnější myšlenky, které u mě vedly k rychlému nástupu úzkosti, pokud jsem byl již relativně v klidu. Moje mysl začala vymýšlet hrozné nesmysly, které mě však vždy zaručeně paralyzují a uvedou do strašné krize a záchvatu paniky. Myšlenky typu že svět není reálný, ale jde jen o iluzi, a že všichni lidé jsou jen jakési loutky, a já jsem jediný člověk uzamčený v této iluzi. Případně myšlenka, která mě nyní strašně moc straší a vůbec nevím, co dělat, je, že mě posedne démon (opět nechápu, proč zrovna tato myšlenka, snad přenesený strach z hororů, na které jsem se dříve rád díval, ale nyní již nekoukám a mám z toho docela strach. Připomínám, že víru příliš neřeším, i když v něco mezi nebem a zemí určitě věřím). Tyto 2 posledně jmenované myšlenky mě hrozně moc děsí, tím spíše, že vůbec nechápu, proč přišly právě tyto. O to větší z nich jde strach. Jakmile si představím, že mě něco posedne a já nedejbože někomu ublížím (nikdy jsem nikomu neublížil, neexistuje u mě žádný náznak agresivitiy, naopak jsem velice klidný, nekonfliktní, zvyklý vše řešit v klidu, za všech okolností se kontrolovat včetně emocí), tato myšlenka mě uvrhne do strašného strachu, který mě paralyzuje i na několik hodin. Již jsem se s tím svěřil i psychoterapeutovi během našich prozatím 3 sezení, snažil se mě dovézt až k tomu, co by se teoreticky stalo, kdyby k něčemu takovému došlo a že je zbytečné se strachovat (ve filmu si totiž přece posedlý člověk téměř nic nemapatuje). Já mám toto však spojené i s tím, že bych nedejbože někomu ublížil atd. V současnosti jsem tedy ve fázi, kdy mám za sebou 3 sezení s psychoterapeutem, a již jsem zažil několik momentů, kdy jsem se na určitou část dne vrátil téměř 100% zpět do normálního stavu mysli. Zároveň se však bojím těchto velice hororových myšlenek o světu jako iluzi, že žiji na světě sám, případně že mě posedne démon. Tyto situace mě strašně moc stresují a těžko proti nim nacházím obranu. Na včerejším sezení s terapeutem jsme rozebírali otázku světa a že člověk se buď může stresovat celý život, nebo si život max užít a nespekulovat o jeho podstatě, jestli je reálný, není apod. To mi trochu pomohlo. Dnes ráno mě však opět paralyzovala myšlenka, že mě posedne démon a někomu ublížím. Chtěl bych proto poradit, co bych měl v mé situaci dělat.
V květnu mi bude 30 let, žiji spokojeně s přítelkyní, se kterou plánujeme svatbu a miminko (sama si zažila úzkosti, avšak řekl bych praktičtějšího rázu, nikolik takto metafyzické, o podstatě světa, posednutí démonem apod. Cítím, že i ona je z tohoto typu představ nesvá a to mě stresuje o to více.) Pracuji u rodičů ve firmě, sedím mezi nimi. Atmosféra je, velmi mírně řečeno, nenávistná. Matka otce nenávidí, využije každou chvíli, aby ho za jeho zády pomluvila, útočí na něj několik let 24 hodin denně. Já sedím s nimi v kanceláři a vše nasávám jako houba, nejsem emotivní, nezapojuji se do hádek... Občas je po mně vyžadována reakce typu - "To že jsem řekla??? Říká matka a obrací se na mě, abych potvrdil, že otec lže :-) ... Zároveň jsem však člověk v kolektivu oblíbený, i když nemám téměř žádné přátele a čas raději trávím v klidu domova a s přítelkyní. Během života mě postihl atopický ekzém, který jsem v období puberty měl rozlezlý po očních víčkách a nejraději bych chodil kanály, jak jsem se styděl. Na vysoké jsem pro změnu šel ke známé na kineziologii kvůli sníženému sebevědomí, že jsem hloupý a na vysokou školu ke kolegům nepatřím.
Chtěl bych tudíž poradit, jestli je takový průběh úzkostí normální? Strašně moc mě děsí myšlenky, které úzkost způsobují, myšlenky o posednutí démonem, o nereálnosti světa a lidí kolem apod. Nejspíše jsem úzkost podcenil a měl ji řešit již mnohem dříve, dokud šlo jen o nevolnosti. Také se hrozně moc bráním tomu, abych bral prášky, kamarád mi dal 1 Lexaurin pro případ nouze, avšak já za každou cenu odolávám tomu ,abych si prášek vzal. Myslíte, že bych prášky měl brát (zdravotní problémy nemám, každý rok chodím na pravidelnou celkovou kontrolu těla, netrpím na žádné závažné nemoci, a ani nikdo z rodiny se kupodivu neléčil s psychickými problémy), nebo pokračovat v psychoterpauteických sezeních a lékům se bránit? Zároveň mě zajímá, zdali jsou takovéto myšlenky během úzkostí normální? Opravdu strašně moc mě znepokojuje, že se mi zdá něco takového a nevím si rady... Úzkost mě postihne většinou ráno po probuzení ,kdy nemám ještě v hlavě příliš myšlenek. Hned tedy přivede pozornost k těmto nesmyslům a je zaděláno na velmi silnou úzkost.
Omlouvám se za obšírnější dotaz, chtěl jsem ozřejmit co nejvíce detailů ze života, aby bylo jasné, co jsem zažil či zažívám v tomto období hrozného strachu. Navenek na mně téměř není možné cokoliv poznat, ani přítelkyně to nedokáže, pokud jí sám neřeknu, že trpím zrovna vnitřním záchvatem úzkosti. Hrozně moc se chci ze situace dostat.
Děkuji Vám mnohokrát za jakoukoliv radu a přeji pěkný den.
S pozdravem
Specializace: Praktické lékařství pro dospělé Pracoviště: Ambulance praktického lékaře Benátky nad Jizerou
Dobrý den, těžko posoudit, zali pouze psychoterapie bude pro Vás dostačující. Sám píšete, ...
