Nechuť k životu
Dobrý den, předem se omlouvám pokud můj dotaz bude krkolomný, nevím čím dříve začít. Je mi 20 let a mám pocit, že můj pohled na svět se zcela liší od mých vrstevníků. Odmala jsem byla spíše introvert, raději jsem trávila čas sama a vytvářela si v hlavě vlastní příběhy. Vždy když jsem měla nějaký problém, nechala jsem si to raději pro sebe. Jinak si myslím, že jsem v dětství byla vcelku šťastná a nic mi nechybělo. V deváté třídě se vše začalo měnit, rodiče se rozvedli (mě to bylo řečeno cca po půl roce protože věděli, že to budu snášet ze všech nejhůře - do té doby jsem žila v tom, že vše se za pár měsíců změní do starých kolejí.) Celá rodina mě měla za toho nejchytřejšího člena rodiny, odmala jsem pořád četla a o vše se zajímala, škola mi šla, ale já si v tom nikdy nevěřila. Na přání rodičů jsem šla na gympl (což mi nijak nevadilo protože jsem sama nevěděla kam chci jít), přišla jsem si vždy nejslabší z celé třídy (i když tomu tak nebylo), nakonec jsem odmaturovala s vyznamenáním a na VŠ mě vzali minulé jaro bez příjmaček. Stále mám však pocit, že vše je náhoda a já chytrá nejsem. Na střední mě především ve třetím ročníku začaly přepadat negativní nálady. V té době jsem hodně času trávila doma sama (taťka se přestěhoval 100km daleko a mamka byla celý den v práci). Škola mě začala stresovat (často jsem se učila od chvíle co jsem přišla domů do jedné ráno), neměla jsem si s kým povídat, přišla jsem si že nemám nikoho. Brečela jsem po nocích, ráno kolikrát nešla do školy, protože jsem měla pocit že to zkrátka nezvládnu. Na všechny jsem byla protivná, přemýšlela jsem o tom co na tomhle světě má vůbec cenu a že by mi bylo nejlépe, kdybych se nikdy nenarodila. Párkrát jsem sáhla po žiletce. Ne protože jsem si tím chtěla přijít "cool". Bolest znamenala velkou úlevu, najednou všechno bylo lepší. Před rokem a půl jsem potkala svého současného přítele, vím že mě má rád tak moc jak jen může. Pořád mi to dává najevo. Od té doby jsem přestala být tak celé dny sama. Když se kouknu zpátky, uvědomuji si že s jeho příchodem značně odezněla stálá špatná nálada. Tím, že jsem doma nebyla prakticky nikdy sama doma, neměla jsem ani čas přemýšlet o špatných věcech. Od října jsem začala chodit na VŠ, což znamená i jisté odloučení. Na druhou stranu jsem začala častěji vidět taťku, neboť u něj ve školní dny bydlím. ALE, pomalu jsem si začala uvědomovat že to není ten stejný člověk jako dříve. Každý večer jde do hospody a byť si dá třeba jen dvě piva, je jiný. Nedá se s ním bavit. V prvních týdnech jsem se do školy dokonce těšila, teď mě nebaví, když přijde den kdy tam musím odjet, cítím jen nechuť ke všemu. Bohužel nyní se změnila situace a přítel se mnou nemůže trávit tolik času jako předtím -> jsem opět často sama. A v ten okamžik, zvláště večer se mi chce na všechno vykašlat. Na životě vidím samé negativní věci, nedělám nic co by mi přinášelo potěšení, studuji obor který mě nebaví, jenomže když přeruším studium, zklamu tím všechny kolem sebe protože JÁ jsem přece ten nejlepší mozek rodiny. Začne se mi chtít brečet, točí se mi hlava, přichází návaly horka. Jediné co chci je zemřít, ale vím že nejsem dost silná na to si až tak moc ublížit. Nedokážu své pocity sdělit komukoliv kolem sebe. Svému příteli věřím a vím že kdyby věděl jak se sama po nocích trápím, bylo by mu z toho možná ještě hůř. Občas se neudržím a rozbrečím se i předním, z ničeho nic. Najednou jako kdybych neuměla mluvit. Nedokážu říct co mě přesně trápí, trápí mě VŠECHNO, nechci tu dál být. Tak moc bych chtěla být šťastná ale nedokážu to. Nevím kdy se ze mě tenhle člověk stal, vždycky jsem se dokázala radovat ze všeho. Strašně moc se trápím a potřebuji pomoct. Nechci hned kvůli všemu házet život za hlavu. Moc se omlouvám za délku mého "dotazu" ale právě teď se cítím naprosto v koncích a už to dál nezvládnu. Prosím, co mám dělat? Strašně nerada bych se jednou dostala do fáze kdy překonám svůj strach z bolesti a vážně si něco udělám. Předem děkuji za odpověď :(
Milá Adélo, jsem rád, že jsi poznala u sebe změnu svých nálad, když ses seznámila s příte...
