Psychické potíže
Dobrý den, asi před 8 měsíci se mi rozvedli rodiče.Tím to vše začalo.A ano,chtěla bych vás upozornit ,že jsem dítě,je mi 13 let,ale doufám,že vás to neodradí v pokračování ve čtení. Od mých 10 let k nám do rodiny přibyla fenka yorkšírského teriéra,Betynka. A v tom je nyní ten problém. Když se rodiče rozváděli (naštěstí v dobrém,upřímně řečeno,bylo vidět,že se to mně i mojí mladší sestře snažili usnadnit,skončili jsme ve střídavé péči) nesla jsem to velmi špatně,jsem citlivá povaha. Do toho takové ty puberťácké starosti,no znáte to,trápení s jedním klukem a tak,ale to není to hlavní. Pak,někdy v únoru ,kdy jsem se ze všeho tak nějak vzpamatovávala a myslela ,že už bude jenom dobře,zjistila jsem jednu věc. Mamka měla nádor v břiše,už celkem velký,a musí jít co nejdřív na operaci. Věděla jsem ,že před mamkou i sestrou musím být silná,a hlavně jim pomáhat. Když mamku vzali na sál,právě Betynka se mnou byla a já si nepřipadala tak sama. Jenže se vyskytli velké komplikace,mamka musela být operována znovu a nevědělo se,jestli přežije. Zatelefonovala mi to teta ve škole,před poslední hodinou,myslela jsem že tu hodinu nepřežiju,totální nervy. Když jsem přišla domů několik hodin jsem řvala do polštáře (téměř každodenní rutina)a Bety byla se mnou. Díkybohu operace dopadla dobře,i když se mi pak přiznala,že málem umřela.Ale teď kvůli tomu,proč sem vlastně píšu. Někdy kolem března se mamka začala rozhodovat o odchodu Betynky-Abyste to nechápali špatně; Bety byla mamčina,a na byt si nedokázala zvyknout,strašně se trápila.Až nakonec jsme vybrali hodně vypadající paní,která by na ní měla spoustu času. Od té doby co Bety odjela se strašně trápím.Víte,když se upnete na něco,co vám pomohlo překonat něco ,co je pro vás strašná rána ,tak je to samo o sobě docela risk. Protože jakmile to něco odejde z vašeho života,všechny již uplynulé trápení se vrátí.Akorát se mi zdá,že ještě s dvojnásobnou bolestí,protože už Betynku nemám u sebe.Nebo aspoň tak to cítím já.Tak strašně mi chybí.To ona mi to všechno pomohla překonat,tak jak mám jen tak přijmout její ztrátu? Ještě v tak krátké době.Jediné,co účinkuje,je se skálopevně snažit na ní nemyslet.Ale i to je těžké,protože mám kolem sebe spoustu věcí ,co mi ji připomíná.A pokud na to dojde,a já jsem už ten den trochu naměkko,vznikne z toho pak třeba 2 hodinové bulení do polštáře,po kterém následuje 1 hodina čumění tkzv "do blba". Nejhorší to bylo jednou ,když jsme jí jeli poprvé (a od té doby už naposledy)navštívit.Spadla jsem pak asi do 5 denní deprese jestli se to tak dá nazvat,ale nejspíš ano,protože příznaky,které jsem si našla na internetu seděly skoro všechny.Ani mamka s tátou mi nevěděli jak pomoci. Taky mám někdy tak zoufalé,srdceryvné záchvaty pláče,a klepání zubů,že nedokážu v tu chvíli ani normálně uvažovat.Jednou jsem si v záchvatu pláče rozdrápala ruce nehtama.Ano,nevím,coto do mě vjelo.Zítra za ní chci hrozně jet,na druhou stranu se bojím-ne,vím-že to dopadne jako minule.Ale já ji zoufale musím vidět,prý to bude už naposledy.Za 2 týdny mě rodiče objednaly k psycholožce,myslíte že to pomůže? Mám pocit,že mi nic nemůže pomoct,takhle velké zoufalství jsem v sobě jště nikdy necítila,vůbec se nepoznávám,chtěla bych být to malé bezstarostné dítě jako dřív.Omlouvám se,vím že je tento dotaz poněkud dlouhý,ale myslím,že byste nebyl/a schopný/schopna odpovědět,pokud byste neznala celý příběh. Jak to mám řešit? Jsou to deprese?
Předem děkuji za odpověď
Dobrý den Sabino, ve vašem případě se může jednat o počínající depresivní syndrom. Je ve...
PhDr. Sylvie Navarová
Specializace: Psychologie, Psychoterapie Pracoviště: PhDr. Sylvie Navarová
Dobrý den, Sabino,
jednak bych chtěla velmi ocenit to, jak píšete! Už dlouho jsem s takovým z...
