Jsem „normální“...?

  • Redakce uLékaře.cz
  • 18.1.2010
  • Aktualizace: 2.5.2013
  • Sexuálně
Připadá vám normální, když někdo ve vašem okolí řekne: „Chodím do posilovny“, „Přihlásila jsem se na spinning“ nebo „Jdu na relaxační masáž“…?
Se svými problémy se bez obav svěřte odborníkům
Se svými problémy se bez obav svěřte odborníkům

Pozastavíte se, když slyšíte: „Nechala jsem si udělat nové nehty“, „Mám skvělou kosmetičku“ nebo „Byla jsem na moc příjemné pedikúře“?

Ale jak byste se tvářili, kdyby váš známý řekl: „Chodím na perfektní koučování“, „Mám skvělého terapeuta“ či „Zvažuji, že se začnu zabývat sebepoznáním…“? Přešli byste to stejně jako kadeřnici, nebo byste se krátce (možná i déle) pozastavili…?

Manikúra, nebo koučing?

Pokud služby spojené s psychickou pohodou vnímáte jako samozřejmost, tak vám gratulujeme. S tímto postojem jste ale bohužel spíše ojedinělý/á. Většina lidí má totiž k „psychologům a spol.“ stále ještě veliké předsudky. Při představě, že by se jim mohla hodit pomoc školeného člověka, je napadne „jsem blázen“ a v „lepším“ případě: „své problémy si musí každý umět vyřešit sám!“

A přitom, v čem je to „nenormální“? Když nám narostou příliš dlouhé vlasy, necítíme stud, že si je nedokážeme sami hezky ostříhat. Když se nám vytvoří zubní kámen, necháme si ho odstranit u zubaře. Když se nám rozbijí boty, odneseme je k ševci. Normální, že? Ale kdybychom přidali: Když máme problémy ve vztahu, nezvládáme tlak v práci, nevěříme si, máme „depku“… To je najednou jiná pohádka. Ale – zamyslete se nad tím – je opravdu jiná? A v čem?

Vědět, co chci

Téměř všichni lidé, kteří u mě kdy byli, dříve než řekli, co je přivádí, spustili: „Vy si o mně určitě budete myslet, že jsem blázen…“ Přitom jsou to lidé, kteří si jako my všichni někdy neví s něčím rady nebo v sobě mají zmatek či se právě nevyznají v tom, co vlastně chtějí, protože je to prostě nikdo nenaučil. Ale místo toho, aby měli radost, že jdou pro sebe udělat něco fajn, hned si dávají nálepku „blázen“ nebo „neschopný“. A já se vždycky ptám: „Kde se tohle vzalo?“

Vím, že hovořit o sobě chce mnohdy odvahu. Nejsme zvyklí, aby se nás někdo ptal, jak se doopravdy cítíme, po čem toužíme, co chceme. Nejsme zvyklí, aby nás najednou někdo poslouchal a nedával nám „100% osvědčené rady“, které jsme již tolikrát slyšeli, ale stejně se nám nedaří se jimi řídit. Neznáme, jaké to je, aby s námi někdo hledal, jaké by se nám líbilo řešení situace nebo jak bude pro nás nejsnadnější dostat se ven z nepříjemné šlamastyky …

Kadeřnice v roli psychologa

Odbornice na „zkrášlování“, které ke mně občas zajdou na konzultaci, svorně říkají: „Já mám pocit, že ty klientky (či klienti) někdy ke mně snad ani nechodí na nehty/vlasy atd., ale přijdou si hlavně vylít srdíčko, postěžovat si, najít trochu podpory…“ Věřím, že mnohým stačí a vyhovuje, když si o tom, co je trápí, mohou pohovořit s kamarádkou či se svou kosmetičkou. Když o situaci mluví, mohou nalézt řešení. Ale mnohdy se stává, že řešení nenaleznou, a když přijdou za měsíc, zase hovoří o tom samém. A já si opět kladu otázku – proč to nejdou říct někomu, kdo to s nimi rozebere a pomůže jim najít řešení, které je problému zbaví?

Že by to bylo proto, že lidé se svých problémů vlastně zbavit nechtějí? Že se jim líbí občas se v nich jen tak „pošťourat“? Jistě to má své výhody. Např. skrze problémy lze nacházet pocit sounáležitosti s ostatními (já mám hrozné manželství, ty máš hrozné manželství – hned si máme o čem povídat!). A mnozí to tak skutečně mají. Jen se zaposlouchejte do rozhovorů v tramvaji, u vedlejšího stolku v kavárně, ve frontě na poště. Lidé si spolu štěbetají o tom, jak se jim nedaří toto, tamto, jak jsou nemocní, jak je draho, jak zlobí jejich děti, … Ale kdybyste jim nabídli změnu, odmítnou.

Chtěná změna

Ale pak je skupina lidí, kteří změnu chtějí. Nelíbí se jim žít ve vztazích, kde jim schází pocit lásky. Netěší je hádat se se svými dětmi. Nechtějí cítit úzkost či nechuť, když jdou ráno do práce. Ale nejdou si nechat pomoct, protože „přece nejsou blázni“, protože „svoje problémy si má každý vyřešit sám“ či z jiného, dle mého názoru naprosto zbytečně omezujícího důvodu.

Do které skupiny patříte nebo chcete patřit vy? Chcete si stěžovat, nebo svůj život měnit? A nenastal čas opustit už tyto předsudky? Není čas začít považovat koučování, poradenství, psychologii, sexuologii, párovou terapii, kurzy osobního rozvoje atd. za normální služby, které mají v našich životech své místo stejně jako posilovny, zubaři, ševci, …?

Pryč s předsudky

Neříkám, že máte hned vstát a jít se k někomu objednat. Chci jen říct, že pokud cítíte, že byste chtěli něco ve svém životě řešit, změnit, či máte touhu se posunout, ale nevíte jak, a docela rádi byste to s někým probrali, přijde mi škoda si to odříct jen kvůli nějakému zastaralému předsudku...

(fil)

Líbí se vám článek?
+3 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené: