Problémy chování u dítěte
Dobrý den,
jsem máma od 3 malých dětí. Kájíka téměř 5let, Ladíka 2roky a Vikiho 7M. Ráda bych se poradila s výchovou našeho nejstaršího syna. Už od malinka byl takový zbrklý, rychlý, průbojný, vzteklivý. Škrábal, kousal (mě a tátu), v noci nechtěl spávat. Když měl dva roky a škrábání a kousání bylo na téměř denním pořádku, tak jsem si ho držela více od těla. Né, že bych ho měla méně ráda, jen jsem nevěděla, co s tím dělat. Po dobrém nám moc ještě nerozuměl a po zlém na to také po chvilce nereagoval. Jakože dostal třeba na zadek. Když v jednou kroužku s maminkama a dětma při obejmutí jednu holčičku kousnul do tváře, tak jsem tam přestala chodit. Stejně tak jsem chtěla přestat chodit do plavání, protože motivovat ho do něčeho bylo velmi těžké. Když si postavil hlavu, tak s ním nikdo nehnul a to mu pořád zůstává a to bude mít za dva měsíce už 5let. Je zřejmě důležité podotknout, že malej má od malinka problém s vyjadřováním a již rok a půl chodíme na logopedii. Nemá žádný závažný problém, spíše je zbrklý a má líný jazyk, aby mluvil. Od mala jsem mu četla pohádky, ale šla jsem na to asi jinak, než bylo potřeba. První dítě je pro mě takový hokus pokus v mnoha věcech mi přijde.
Když jsem otěhotněla s Ladíkem, tak bylo Kájovi dva roky. Těhotenství bylo pro mě hodně náročné, protože jsem byla neskutečně unavená a Kájík byl naopak v rozpuku veškeré dětské aktivity. Měl i ze pár úrazů hlavy, když nejlépe doma někde někam skočil nebo do něčeho narazil. V obchodě mi zásadně pořád utíkal a nejenom mně. Je takový pořád. Neustále v pohybu a když je doma, tak musí skákat na gauči nebo křičet, pištět nebo cokoliv jiného, kde může být buď v pohybu nebo dělat hluk. Když se narodil Ladík, skončil akorát Kája s febrilními křeči v nemocnici a domů ho přivezl táta zároveň, když mě pouštěli z porodnice. Brášku přijal s brekem a plakal několik dalších dní. Za pár dní si ale na Ladíka zvyknul a naopak jsme ho museli dost brzdit a napomínat, aby brášku nechal, nepusinkoval, nebral mu hračky, nebral ho do náruče, netahal ho za nohy, za ruce.. pořád něco. A na napomínání naprosto nereagoval. Neragoval ani, když dostal na zadek, nereagoval ani na křik, který se u mě časem stupňoval. Bohužel to doteď neskončilo. Ladík má od 10měsíců alergii na mléko, soju, vejce, sezam, mák a plno dalších potravin, včetně velmi závažné alergie na ryby. Neustále celý od hlavy až po paty osypaný, v noci doškrabaný a tak se chtě nechtě více točilo kolem Ladíka. Snažili jsme se ale to Kájíkovi vynahrazovat a být s ním i sami. Mezitím jsem neplánovaně potřetí otěhotněla a narodil se malý Viki. Zároveň začal Kájík chodit do školky. Vše bylo v rámci možností v pořádku. I jsme se snažili, co to šlo, abyhom si udělali na všechny děti čas během dne, ale i tak, když jsme byli doma, tak Kájík zlobil a zlobí Ladíka, rozkazuje mu, rozkazuje nám, neposlouchá, vysmívá se?
Před vánocema nám pověděl, že se mu děti ve školce smějí, že špatně mluví, hází po něm hračky, žduchají do něj a říkají mu, že je blbý. Řešili jsme to s učitelkama a všechno bylo v pořádku. Zřejmě se mu tam spíše nechtělo chodit. Zároveň jsme v té době i navštívili psycholožku, která nám řekla, že je vidět, že Kájík neví, co má dělat s energií, že ji má hodně, že máme být dále důslední a setrvat, až dozraje a využije lépe svou energii a zklidní se.
Prozatím ale můžu říct, že se to pořád zhoršuje. Předevčírem mi vymazal všechny fotky, na kterých je i on. Fotky mám zazálohovaný, ale i tak mě to mrzí. Mrzí mě, protože nevím, proč to udělal. Můžu se jen domnívat, protože mluvit s námi moc nechce a když ano, tak spíše je to o tom, že mi se ptáme a on nám řekne, že buď ano nebo ne. Ještě bych chtěla říci, že mám obavy, jestli mu třeba nechybí, že jsem ho málo objímala, protože jak přestal škrábat a kousat, když byl malý, tak začal potom objímat tak, že to od něj spíše bolelo. I teď, když mi dá pusu na tvář, tak mě bolí půlka obličeje. Já vím, že je to dítě, ale Kájík je spíše takový malý buldozer. Miluji ho, ale když ke mě běží, že si na mě sedne, lehne, tak raději rychle vstávám a jdu něco dělat. Mám teď téměř 90kg, tak mě nic neporazí, ale s malým mám kolikrát teda co dělat a nejen já. Celá rodina. Je velmi zbrklý. A proč píšu .. Kájík teď hodně, ale hodně neposlouchá a já už si nevím vůbec, ale vůbec rady. Nevím, jak ho přimět, aby šel ráno jíst, oblíkat se, poskládal si pyžámko, vyčistil si zuby, aby netahal brášky, aby šel ke dveřím a šel se obouvat. Nejen, že neposlechne, ale ještě na mě křičí nebo se mi vysměje, že to dělat prostě nebude. Povím, neskákej po gauči. Nic. Povím to znovu, skáče dál, začne se usmívat. Zvýším hlas. Nic. Počítám do tří, dříve to fungovalo. Nic. Zakřičím. Křičí na mě, ať na něj nekřičím. A skáče dál. Plesknu ho po zadku a začne se vztekat, rozhazovat rukama, nadávat, pak se zasměje a ideálně do chvilky skáče zas. A takto je to úplně se vším. Ladíka zlobí. Všechno mu bere, rozkazuje mu. Ideálně, když Ladík pořád brečí. Ne teda vždy. Často si s ním hraje, ale to většinou zase skončí brekem, protože Ladíkovi jsou dva roky. Honí se po bytě, lumpačí. Když uspíme Ladíka a chci dělat něco s Kájíkem, tak poslední dobou ani nechce. Do všeho ho musím nutit. Je mi z toho do breku. Vůbec nevím, proč se takto chová a jak mo mám namotivovat. Hlavně, co dělám špatně nebo co můžu dělat špatně. Jestli moc křičím, málo ho objímám, málo si ho všímám, nebo jestli je to jen žárlivostí. Co všechno můžu u nás zkusit změnit nebo u sebe. Už i tak toho mám s třema malýma dětma nad hlavu, natož, když nejstarší je nejnáročnější. Omlouvám se za velké rozepsání. Dokázala bych se rozepsat ještě víc. Prosím o nějakou radu, tip, kontakt .. děkuji budu moc ráda, Hanka
Dobrý den,
to je v pořádku, že jste se tak rozepsala, aspoň je jasné, že je to s Karlíkem...
