Deprese?
Psát tady tohle mě stojí obrovské úsilí. Několik dní jsem to odkládala, protože jsem vlastně ani moc nevěděla, kde začít a když jsem tak celé dny přemýšlela, jak to všechno napsat, vždy jsem dospěla k závěru, že je to strašně trapné a celé to zní stupidně. Nikdy nikomu neříkám, jak mi je. Všechny osobní věci si nechávám pro sebe. Jenže dnes jsem si řekla, že to prostě zkusím, protože už mi moc možností nezbývá, než se svou situací začít něco dělat. Tohle mi přijde jako dobrý první krok. Psaní pro mě bylo vždycky jednodušší než mluvení.
Je mi 23 let. Vždycky jsem měla problémy s nízkým sebevědomím. Byla jsem tiché a stydlivé dítě. Navíc jsem na základní škole začala mít problémy s váhou. Nebyla jsem vyloženě tlustá, ale štíhlá jako většina dětí taky ne a to se samozřejmě neobešlo bez komentářů vrstevníků. Tohle mi k většímu sebevědomí také nijak nepřispělo. Vždycky jsem byla přecitlivělá, zvláště pak na hodnocení mé osoby okolím. Stále nezvládám jakoukoliv kritiku na mou osobu, vše si beru osobně, rodina mi vždycky říkala, že jsem přehnaně vztahovačná. Dalším problémem v mém životě je můj otec. Když se tak zamyslím, nic o něm nevím. Nevím, jaké měl dětství, neznám žádné jeho zážitky z mládí, o takových věcech nikdy nemluvil. Je pro mě jako cizí člověk. Vždycky ho zajímali jen peníze a jeho kariéra. Jakoby neměl city. Používá sice fráze jako „mám tě rád“ a „záleží mi na tobě“ poměrně často, ale po těch letech vím, že jsou to jenom naučené věty, aby lidi dostal tam, kam potřebuje. Říká to, ale necítí to. Rád manipuluje s lidmi, potřebuje být ve všem nejlepší. Myslí si, že je něco víc než ostatní. Dokonce si myslím, že i nás, děti, má jen proto, aby si mohl plnit svoje cíle a sny. Vždycky se v rodině dělalo to, co řekl. Cizí lidi si často myslí, že je hodný a milý, pro mě je to nestvůra. Kdykoliv jsem se mu snažila nějak vzepřít, přesně věděl, jakou mou největší slabinu má použít, aby mě „srazil k zemi“. Pak se zas vždycky choval mile, vždycky mi něco koupil, protože věděl, že mě ještě bude někdy potřebovat. Dřív jsem mu vždycky odpustila. Když jsem dospěla a odmítla s ním pracovat, začal mě citově vydírat, že mě celou dobu živil, že bych mu mohla pomoct. Jenže já se prostě nechtěla stát jeho majetkem, jako celá rodina. Jenže stejně ve mně vždycky dokázal vzbudit pocity viny. Navíc lidi, co ho neznají, mě nechápou. Někteří říkají, že mě platí školu, živí mě, tak co víc chci. Určitě si všichni myslí, že jsem rozmazlená nebo nevděčná. Kvůli tomuto mám taky pocit viny, ale prostě já s ním nevydržím v jedné místnosti ani minutu, během sekundy ze mě dokáže vysát všechnu energii. Někdy si ani nejsem jistá, jestli mám pravdu já nebo ostatní. Před rokem a půl mi navíc zemřela mamka. Byl to nejhodnější a nejcitlivější člověk. Vždycky byla otcova loutka, byla nešťastná, ale nikdy neodkázala odejít. Pak jí zjistili Creutzfeldt-Jakobovu nemoc. Podle mě je to otcova vina. Kvůli němu měla deprese, jemu to bylo jedno, měl spoustu žen a podle mě se mu líbilo, jak se stále může vracet domů a vidí, že mamka ho pořád miluje a udělá pro něho cokoliv. On se tím bavil. Ta nemoc je podle mě jenom důkaz o tom, že to vzdala. Nenávidím ho a nechci ho už v životě vídat, ale přijde mi, že stejně nějakým způsobem pořád ovládá můj život. Někdy si říkám, že dokud nezemře, tak nikdy nebudu mít klid.
Dřív jsem měla kamarády, byla jsem veselý člověk, pokud jsem teda nebyla doma nebo nebyl doma otec. Ale s věkem veselosti ubývalo. Po maturitě jsem šla na rok na jazykovku, poté na vysokou, kde jsem vydržela rok. Pak jsem šla pracovat, tam jsem taky vydržela rok. A teď jsem zase na vysoké, něco přes rok a nejradši bych zase utekla. Začala jsem si uvědomovat, že tohle asi není moc normální. A po smrti mamky se všechno jenom zhoršilo. Je to rok a půl. Přišlo mi, že sem to zvládla až překvapivě dobře, ale až teď mám pocit, že to na mě dolehlo. Chybí mi. Celou dobu jsem se snažila na ni nemyslet. Každý hovor o ní, jsem se rychle snažila ukončit. Jenže to byla asi chyba. Nedostala jsem se z toho. Prostě po roku a půl se všechno vynořilo. Mám o ní sny, které jsem za celou dobu neměla. Zdá se mi, že neodešla, že třeba byla jen na dovolené a my pro ni jeli na letiště. Pár sekund po probuzení jsem si myslela, že je to skutečné a zaplavil mě ten největší pocit štěstí za poslední snad roky. Když sem si ale uvědomila realitu, chtělo se mi umřít. Vůbec nezvládám život, jsem labilní. Vždycky jsem odkládala věci, musela měnit koníčky, protože mě nic nebavilo dlouho. Ale za poslední rok se to tak rapidně zhoršilo, zkoušela jsem tolik věcí. Chtěla sem začít běhat, první týden jsem byla nadšená, koupila si boty, bundu, pak jsem samozřejmě přestala. Proč? Netuším. Začala jsem kreslit…První dny jsem byla zase úplně šťastná, nakoupila jsem si výbavu a po týdnu už mě to zase přešlo. Od té doby jsem nic nenakreslila…a tak je to se vším…měla jsem období vaření, pečení, spinningu, bruslení, hubnutí….všeho…jenže s každým dalším neúspěchem najít něco, co mi vydrží, byly moje následné stavy horší a horší, až jsem dospěla tam, kde jsem teď. Už se ani nepokouším hledat nějakou činnost, protože vím, jak to dopadne. Ve škole se mi nedaří, jsem roztěkaná, nesoustředěná. Podle testu mensy mám iq 144, ale upřímně nechce se mi tomu věřit. Jsem jak zpomalená. Nedokážu mluvit s lidmi, protože jsem nervózní. Stává se mi, že se mě někdo na něco zeptá, ale já mu prostě nedokážu odpovědět v ten moment a odpověď mě napadne třeba až za půl dne. Cítím se jak úplný blbec. Posledních několik týdnů jenom ležím a přemýšlím, nebo jsem na počítači, ale dělám úplně zbytečné věci. Nedokážu se donutit vůbec k ničemu. Maximálně dvakrát týdne jdu do školy, jen na povinné semináře, aby mě nevyhodili. Jsem zoufalá. Nevidím ve svém životě žádný smysl. Nenávidím se za to, jaká jsem neschopná, stydím se. Všichni si myslí, že jsem líná. Vždycky jsme chodili s kamarádkami na kafé, ale to už taky ruším. Nemám na ně náladu. Navíc se přejídám, od smrti mamky jsem přibrala 15 kilo. Nemůžu se na sebe ani podívat. Jsem nerozhodná, nedokážu říct svůj názor, protože si myslím, že je špatný. Potřebuju vždycky od někoho jiného potvrzení, abych věděla, že to není úplná blbost. Jenže mě prostě připadá, že kolem mě jsou všichni chytřejší, než jsem já. Nechápu, jak můžu mít v přijímačkách percentil 96 a být tak k ničemu oproti ostatním. Celé dny jenom přemýšlím nad životem a brečím. Brečím skoro pořád. Nedokážu se dívat ani na zprávy ani na dokumenty o přírodě, protože se tam zvířata loví a mě je jich tak líto, že brečím. Jsem nenormální. A představa, že bych tohle měla vyprávět nějakému doktorovi na živo, je naprosto nepředstavitelná. Nedokážu to. Jenom k očnímu už se chystám 7 let a ještě jsem tam nebyla. Jak typické. Ale sebevraždu bych asi nezvládla, tak třeba na tom ještě nejsem tak špatně. Někdy si říkám, jestli si to celé jenom nějak nenamlouvám, třeba jsem v pořádku a k doktorovi chodí lidi, kteří jsou na tom podstatně hůř. Nebo jestli už náhodou nemám tu nemoc jako mamka a ovlivňuje moje chování. Já si nejsem jistá ničím. Ani k jakému doktorovi bych měla jít. Jestli psycholog nebo psychiatr. Nechápu, co to se mnou je. A celé tohle, co jsem napsala, mi přijde jako směs blábolů. Nedokážu si ani pořádně utřídit myšlenky. Vlastně ani nevěřím, že by mi někdo dokázal pomoct. Chtěla bych normálně žít, ale nevím, jak na to. Nejde mi to. Chci znát názor někoho jiného, jestli má vůbec smysl něco dělat.
MUDr. Milan Hrubý
Specializace: NefrologieVážená slečno, podle popisu Vašich obtíží je zřejmé, že si dobře uvědomujete složitost...
