Deprese ( bez nálady, bez radosti)
Dobrý den, předem jsem se chtěla omluvit za nadpis dotazu, nevím jak svoje psychické problémy nazvat, tak jsem použila toto. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda sem napsat svůj problém, i když už jsem se v minulosti často obracela se svým dotazem na tuto stránku. Je mi 21 let, asi rok žiji ve společné domácnosti s přítelem. Jsme šťastní, máme se moc rádi a plánujeme spolu budoucnost. Jenže se poslední dobou často hádáme kvůli maličkostem a tím se dostávám k jádru mého problému. Mohu říct, že asi tak od prosince u mě přetrvává špatná nálada, nemám do ničeho chuť, všechno mi připadá zbytečné. Kolikrát když mám volno ( pracuji na 12cti hodinové směny) se probudím třeba v 9 ráno, ale vyloženě se nutím spát alespoň do 12 hodin, protože jen co otevřu oči už mám špatnou náladu, na nic se netěším, všechno mě obtěžuje a v poslední době jsem se několikrát hned po probuzení rozbrečela a nevěděla jsem vlastně proč ale měla jsem hrozně ošklivý, svíravý pocit. Pak se většinou donutím vstát, něco málo poklidit či udělat doma, jenže pak už jen sedím a čekám až příjde přítel z práce. Těším se na něj, přitom mě pak dokáže naštvat úplnou maličkostí, třeba tím, že chce jít za kamarádem. A to je další věc. Přidal se k tomu ještě pocit opuštěnosti, myslím že k tomu přispělo hlavně to, že moje dvě dobré kamarádky odjeli na čas pracovat do ciziny a třetí kamarádka na mě nemá vůbec čas. Tím že jsem se odstěhovala se cítím i tak nějak odstřihnutá od rodičů, i když si s nimi rozumím dobře a vídám je často. Prostě mi připadá, že mi zbyl jen přítel. Mám věčně pocit, že nejsem potřebná, nemilovaná a nikdo mě nepostrádá ani nevyhledává. Jelikož jsem z těchto pocitů nesvá a podrážděná, stačí mi málo a s přítelem se hádáme, já dělám hned z komára velblouda a tyto hádky ty pocity jenom zhoršují, prostě je to jako začarovaný kruh. Pokaždé se samozřejmě navzájem omlouváme a udobřujeme, jsme spolu opravdu šťastní, nechci aby to vyznělo jakože příčinou mého stavu je špatný vztah s partnerem. Další z věcí, co mě zaráží je, že občas mám dny, kdy mám náladu dobrou, směji se a raduji, mám chuť něco dělat, jdu si zacvičit a vždycky si říkám, že teď už mi to vydrží, že už jsem se z toho dostala. Nedostala, druhý den je to zase naopak. Poslední dobou na sobě pozoruji to, že už se ani nechci usmívat, pracuji jako recepční v hotelu a dříve když jsem měla špatnou náladu dokázala jsem se v práci přetvařovat a být milá, ale teď už to jaksi nejde, nemám vůbec chuť se usmívat. Mám pocit jakoby všechno skončilo, nic mě nečeká. Mám špatně placenou práci a to mi problémy ještě přidělává. Vždycky si o celé noční směně hledám na internetu typy, jak myslet pozitivně, ráno odcházím domů rozhodnutá to změnit a radovat se z maličkostí, ale prostě to nejde, nikdy mi to nevydrží, neumím to. Nejvíc mě trápí ten pocit opuštěnosti a věčně špatné nebo smutné nálady, nechuť k ničemu. Poslední věc, které jsem si na sobě všimla až teď asi za poslední měsíc je, že mám tendenci všem a všechno závidět. Často brouzdám o nočních směnách po facebooku a dokáže mě rozhodit jakýkoliv náznak toho, že je někdo šťastný, zamilovaný nebo se mu daří lépe než mě. Přitom já sama vím, jak moc miluju přítele a on mě, jenže nějak ten pocit nedokážu přebít. Nikdy jsem nebyla závistivá, ale teď je toho čím dál víc, příjdu si méněcenná. Od malička jsem měla malé sebevědomí, pak to bylo dobré když jsem navázala vztah s přítelem, ale teď se to zase vrátilo do starých kolejí, mám špatný pocit jen když se třeba s přítelem díváme na televizi a zrovna tam jsou nějaké super hubené a krásné slečny, závidím a mám neuvěřitelný strach že za nějakou takovou odejde. Já sama vím, že bych měla být šťastná jako jsem byla třeba ještě minulý rok na podzim a nutím se do toho pocitu vyloženě vžít, ale prostě to nejde. Neustále se obviňuji, ať už z toho že neumím být šťastná i když proto mám spoustu důvodů, nebo z toho, že jsem zase zavinila hádku s přítelem a že ho takhle brzy od sebe odeženu. Je to asi vše, co mne trápí, nevím, zda jít k psychologovi, nevím zda bych člověku, ke kterému nemám důvěru, dokázala všechno říci. Proto jsem se nejdříve obrátila na vás. Omlouvám se za příliš dlouhý dotaz. Předem vám mockrát děkuji za odpověď, hezký den, Martina
Milá Martino, jste citlivá, inteligentní mladá žena a zcela jistě trpíte depresivní poruchou...
