Nezvládání emocí
Dobrý den. Nemám akutní problém (vlastně slovo "problém" je tu celkem relativní), ale ráda bych se podělila s něčím, co mě více nebo méně trápilo vždy, ale v karanténě teď byl čas si to spojit ve vší nahotě... cítím teď na sobě velké úzkosti kvůli návratu do běžného režimu, ale mám s tím zkušenost, a tak s tím jakž takž dokážu fungovat bez intervence třetí strany. Akorát jsem po 2 měsících bez režimu zvenčí zjistila, že jsem vlastně hrozně zvláštní, až je to trochu mimo normu... zkusím rychle vysvětlit - jsem extrémní samotář (ovšem v kůži člověka, co má desítky přátel a stovky známých - akorát je snesu jen regulovaně a z bezpečí na síti) a přítomnost přátel snesu jen když vím, že nebudeme muset příliš mluvit. Nemluvím ve skupině ani příliš s přáteli, nevím co říkat a vlastně se mi nechce, připadá mi to zbytečné. Zároveň nevydržím být doma, takže jsem ráda v přítomnosti jiných, ale potichu, o smalltalku samozřejmě nemluvě - trochu polointroverze, velmi podobně jako kočka. Po 3 měsících jsem teď na týden přijela domů k prarodičům a samozřejmě bez ohledu na to, jakou cítím lásku, jsem nebyla ani dnes jako nikdy v životě schopná obejmout. Samozřejmě si to roky vyčítám, ale nejde to dělat řízeně, připadá mi to jako činnost z jiné planety. Později se k tomu spojila ještě frustrace z toho, že s nimi vlastně nechci mluvit a že je mi nepříjemné mluvit s nimi z očí do očí. S přáteli to dokážu, s rodiči nebo blízkými vůbec. Zároveň mě odmalička provázejí nepříjemné situace, kdy chtěli okolní lidé vysvětlit, proč na ně naopak minuty v kuse civím, aniž bych si to na sobě uvědomila (na střední škole z toho byl skoro fyzický konflikt) - to byl opačný problém. Štítím se doteku matky - odmala. Vlastně i otce. Nikdy jsem svoje rodiče neobjala, když mě matka pohladí po vlasech, uskočím pryč, zatímco vidím na bratrovi, že on je všech těchto interakcí odmalička schopen s naprostou lehkostí. Přátelé si na to se smíchem zvykli, v pubertě jsem se velmi pracně naučila objímat na uvítanou - teď už to, myslím, dokážu. Vyvažovat oční kontakt a mít přiměřený fyz. kontakt dělám naučeně, ale ani jedno mi není a asi nikdy nebude příjemné. Kamarád mi začal říkat "auťák" nedávno, když jsem při každém návrhu na společný program odepsala, že musí psát den předem, protože mám prostě pevný plán, do kterého mi skáče... ačkoliv momentálně pracuju z domu, mám totiž tak nějak v plánu, co kdy sním, kdy půjdu běhat a kdy je prostor dělat něco jiného - nevybočuju z toho. Celým charakterem jsem ale jinak spontánní člověk, nikdy jsem nebyla pevně organizovaná, jen mám zkrátka striktní režim a spontánnost se vleze jen do jeho mezer. A mám extrémní problémy s emocemi, když se přehltím nebo se dostanu do konfliktu s blízkými. Nejhorší je to s rodiči - poslední dva konflikty byly dva jen tento týden, když jsme se s matkou dostaly do banálního konfliktu o cukrovce, emočně jsem se zhroutila potom, co vytrvale odmítala přijmout, že mám v jedné definici pravdu a dostala jsem se do typického schematu - totální beznaděj, pláč, začala jsem zvracet a řezat si do předloktí špendlíkem (jediné sebepoškozování, které v takových situacích dělám) a bojovala s chutí na sebevraždu. Jelikož matka pokračovala v tom, že jsem se zbláznila, pamatuju si jenom agonii na zemi a mlácení hlavou o zeď, která skončila boulí na čele. Nakonec jsem ji chytila za triko s výhružkou, že musí okamžitě přestat mluvit, to triko jsem, myslím, natrhla. Trvalo cca hodinu, než jsem se vrátila do normálu. Zní to šíleně, v tu chvíli to bohužel byla pro mě všechno adekvátní reakce. Asi by tu bylo na kontrast dobré dodat, že jsem právník, živím se psaním a v dětství mi naměřili iq 130+, tudíž mi vychází, že bych měla být schopná alespoň přiměřeně zvládat regulovat emoce - s intelektem totiž nemám problémy. Později během týdne mě emočně zhroutil i otec, když si mě dobíral kvůli tomu, že beru kolagen kvůli běžeckému kolenu. Opět - můj pohled je, že se chová naprosto nepřiměřeně mojí citlivosti, ačkoliv o ní ví. Zbytek rodiny tvrdí, že nerozumím humoru. Vzhledem k tomu, jak reaguju na stres, nemůžu tvrdit, že nutně nemůžou mít pravdu... Jeden bývalý přítel (neurovědec) mi s oblibou říkal Asperger. Ale nechala jsem to být, popisem mi to nesedělo a ignorovala jsem to. Momentálně jsem ale ve stavu, kdy o nějaké poruše autistického spektra začínám uvažovat... Pro úplnost samozřejmě dodávám, že miluju data a excelové tabulky - v excelu jsem od dítěte detailně zapisovala různé údaje, třeba přehled o nemovitostech v ČR, knihy, které jsem přečetla, filmy, které musím vidět, včetně parametrů, barev, kombinací atd... pamatuju si také na dny přesně většinu zážitků z minulosti a co se smyslů týče, odjakživa vyhledávám tmu a nesnesu rámus zbytečných kulis (rádio, televize). Jako "nadané dítě" mě v devíti letech vyšetřila psycholožka, v zápisu uvedla snížené sociální dovednosti, ale naopak "geniální sluchová paměť". Na hudbu jsem extrémně citlivá, miluju ji, dokážu si taky pamatovat několik dlouhých vět za sebou, s hudbou a zvuky mám obecně propojenu i většinu různých míst nebo knih, zážitků obecně. Mám i několik vzpomínek na situace, kdy mě ve společnosti přepadla chuť poslechnout si doma v klidu jednu specifickou písničku, mohlo mi to zkazit večer klidně na další 3 hodiny (pokud jsem si ji neposlechla tajně například venku). Nahuštěno to zní dost zvláštně, ale vlastně mi to dodneška přišlo celkem normální. Od útlého dítěte dodnes jsem se taky nezbavila zlozvyku kousat si nehty (a nepřišla ani na vzorec situace, kdy konkrétně to dělám). S agresivitou a výbuchy emocí, sebevražednými sklony, depresí a špatným prospěchem jsem v 18 letech na psychiatrii dostala diagnózu ADHD, ke které přispělo i to, že jsem v pubertě extrémně zapomínala, měla problém s organizací času a věcí, hrozilo mi vyloučení ze školy a v poznámkách ze ZŠ jsem měla napsáno: "pracuje výrazně pod své možnosti". Problémy spojené s prefrontálním kortexem (obecně) začaly cca ve 13 letech a zmírnily se s 20. rokem, teď už zůstala jen neorganizovanost a nesoustředěnost. Jako poslední informaci doplním ještě tu, že jako dítě moje matka vytrvale tvrdí, že jsem nemluvila a téměř se nehýbala, byla jsem, jejími slovy, "ideální dítě", celý den jedla nebo spala, pro nedostatek pohybu měla nařízenou Vojtovu metodu. Později jsem se převalovala pouze na jednu stranu, hrála si výhradně sama s jednou hračkou, typicky např. několik hodin vytahovala z krabice pohlednice a vracela je do ní zpět. Na MŠ jsem vždy byla mimo hlavní kolektiv, měla problémy se začleněním a v komunikaci zaostávala, naopak četla jsem ve 4 letech i odborný text, včetně novin, což v dětství přetrvalo. Byla jsem extrémně citlivá už od dítěte, ale vždycky jsem kvůli tomu měla pocit, že tenhle svět tak nějak "nejde zvládnout", "přežít", to se mi neustále vrací, jako i v tomto období. Moc se omlouvám, že jsem tu sepsala tak dlouhou stať, ale potřebuju slyšet jedinou odpověď odborníka (kterému jsem to ještě nikdy předtím neřekla): jsem blázen, pokud si myslím, že můžu být autistická?? A stojí za to probrat to s psychiatrem? Už tři roky nikam nedocházím. Předem moc, moc díky za odpověď.
Dobrý den Evo,
je dobře, že jste se rozhodla tuto situaci řešit. Určitě to stjí za to pro...
MUDr. Barbora Magdolenová
Specializace: Psychiatrie Pracoviště: Česká správa sociálního zabezpečeníDobrý den milá Evo, děkujeme za Váš dotaz. Z Vámi popsaných potíží mi vyplynulo, že by by...
