Počínající deprese nebo "normální" stav?
Dobrý den. Nevím, jak začít...Během půl roku se v mém blízkém okolí stalo několik tragédií, které se mě dotýkaly ať už přímo či nepřímo. V březnu jsem přišla o dva kamarády- vyrůstali jsme spolu, vinou autohavárie, kterou způsobil jeden z nich. Předtím jsem si dennodenně vyčítala, že jsem nepřišla včas a nezabránila jim, aby do auta nasedli, jelikož řidič byl pod vlivem alkoholu. Teď už to tolik nedělám. Ovšem od té doby mívám hodně úzkostné stavy, stačí jen, abych byla chvíli o samotě. Jsem náladová a podrážděná, nevydržím se soustředit. Činnosti, které mě dřív naplňovaly, dělám ze zvyku, ale potom necítím nic jiného než únavu. Jsem studentkou VŠ, brigádničím, jsem dobrovolníkem v neziskové organizaci, mám svůj projekt pomáhající lidem s postižením, tohle jsem dříve zvládala dá se říct bez větších obtíží. Jenže v poslední době se do většiny musím nutit. Zkouším si dávat nové cíle- např.naučit se hrát na kytaru, což tak na den/dva pomohlo, měla jsem radost a energii. Dnes už je to to samé jako předtím. Tohle všechno jsem si začala připouštět teprve, když mě začalo upozorňovat okolí (spíše opakovat stále dokola), že jsem jiná, že jsem se změnila. Že chtějí "mé staré já". Zprvu jsem tyhle tvrzení radikálně odmítala. Ale čím déle o tom přemýšlím, tím více si začínám uvědomovat, že se se mnou přeci jen něco děje. Vím, že bych nejspíš měla vyhledat psychologickou pomoc, jenže si říkám, že nejsem žádné "máslíčko", abych se s tím nepoprala sama. Myslím, že by se stejně nic nezměnilo a medikamentózně to řešit nechci. Co myslíte Vy?
Děkuji za odpověď, Vendula A.
Dobrý den. Nesmírně Vás obdivuji. Vaši obětavost, statečnost, je to až neskutečné, kolik j...
