Pane doktore, já vám nerozumím
Už se vám někdy stalo, že jste navštívili odborného lékaře a po příchodu domů hned sedli k internetu, abyste aspoň trochu pochopili, co vám vlastně je?
Ještě před pár lety to byla norma. Lékař byl nezpochybnitelná autorita, která všechno ví a nediskutuje se s ní. Natož se na cokoliv ptát. Tuto praxi už naštěstí odvál čas a celé lékařství zapracovalo na tom, aby se komunikace s pacienty zlepšila.
Jádro pudla hledej ve škole
Než se z někoho stane lékař, absolvuje gymnázium, případně střední zdravotnickou školu, kde se to od prvního ročníku hemží odbornými výrazy, nejčastěji latinskými. Následuje šestileté studium medicíny, kde je situace podobná, a tak spousta mladých lékařů ani nezná české ekvivalenty toho, co se naučili. Jednoduše proto, že při zkouškách to po nich nikdo nechce. Nutno dodat, že studium v tomto případě nekončí státnicí, jako na jiných vysokých školách, ale pokračuje celý život. A opět probíhá jen výjimečně v češtině.
Na komunikaci s pacienty v rámci studia není tak velký prostor, protože cílem je vychovat odborníky v medicíně, nikoliv v rétorice. Jenže lékař potřebuje ve své praxi obojí, v některých oborech více, někde méně, a komunikaci s pacienty se nejčastěji učí až praxí. A logicky to jde někomu lépe, jinému hůře, i lékaři jsou jen lidé.
Nebojte se ptát
Dokud nebudeme chtít po lékařích diskusi a detailní vysvětlování, je pramalá šance, že se komunikace zlepší. Pokud jdete na chirurgii s úrazem kotníku, nejspíš se spokojíte s tím, že vám nohu dají do sádry a vyzvou, ať za pár týdnů přijdete na kontrolu. V případě závažnější a komplexnější diagnózy je důležité, aby lékař pacientovi lidsky vysvětlil všechny podrobnosti, které pro něj a následnou léčbu mohou být zásadní.
I sebevíc empatický lékař nemusí mít zrovna svůj den, může mít přemíru práce, rodinné problémy, a tak mu není do řeči nebo vám sděluje diagnózu, ze které jste tak v šoku, že vnímáte jen polovinu informací.
V ordinaci proto platí pro pacienty hlavní zásada – nebojte se říct, že něčemu nerozumíte, nebo se zeptat. I na zdánlivou prkotinu. A klidně i několikrát za sebou, než pochopíte, co vám lékař říká. Klidně se k vysvětlení původní diagnózy můžete vrátit až při další návštěvě, když vás doma napadne něco, na co jste se nezeptali nebo v ordinaci zrovna nebude příhodná chvíle pro delší diskusi. Obecně ale platí, že drtivá většina lékařů pacientům ráda a trpělivě vysvětlí vše potřebné. A pokud to tak ten váš nemá, přejděte k jinému.
Tahák k lékaři
Úplně nejlepší je se na návštěvu lékaře připravit už doma a sesumírovat si vše, na co se ho chcete zeptat. Až otevřete dveře ordinace, pravděpodobně polovinu otázek zapomenete, proto si je sepište na papír (nebo do mobilní aplikace).
Jak mohou takové otázky vypadat?
- Co přesně mi je?
- Co znamenají zvýšené hodnoty z mých krevních testů?
- Dá se to léčit? Jak?
- Jak moje nemoc ovlivní můj každodenní život?
- Jak a kdy přesně mám užívat předepsané léky? Mohu je kombinovat se všemi potravinami?
- Jsou nějaké vedlejší účinky léčby?
- Existuje nějaká alternativa k navržené léčbě?
- Měl bych absolvovat nějaká další vyšetření?
- Mám dodržovat nějaká omezení? Držet dietu, zříct se sportu? Je potřeba sexuálně abstinovat?
- Kolik mě bude léčba stát?
