Posttraumatická stresová porucha?
Dobrý den,
můj obsáhlý dotaz se týká mého přítele, 38 let, na kterém mi velmi záleží.
Před 2 lety, si s bývalou partnerkou prožil velmi stresující chvíle, kdy mu po dvou měsících od narození zemřela dcerka - jeho přítelkyně porodila dvojčata, synek je zdravý, v její péči, přítel se o něj aktivně stará a vídává ho co nejvíce, min. 2 víkendy za měsíc – neviděla jsem obětavějšího otce. Přítel situaci nezvládl, deprese začal zahánět alkoholem, myslím, že to nepřeženu, když řeknu, že to chtěl ukončit (před tímto traumatem pil alkohol také pravidelně, s kolegy, v pátek zašel na pivo, byla to jeho „berlička“, když si chtěl vyčistit hlavu). Měl také pocit, že mu nikdo nerozuměl, nikdo mu neposkytnul pomoc takovou, jakou by potřeboval. Byl v psych. léčebně, na medikaci. Je tomu ani ne rok, co nepije a je relativně schopen fungovat, bez medikace. S přítelkyní se rozešel, našel v sobě dost síly změnit práci, která ho teď, myslím, naplňuje. Mám ale takový pocit, že ne vše je s ním v pořádku. Na okolí působí velmi silným, chlapským dojmem, mám pocit, je až arogantní a někdy neslušný. Chová se, dle mého názoru, nezodpovědně, i přes moje protesty a strach, řídí např. rychle auto, což je vzhledem k tomu, že mu byl teprve nedávno vrácen řidičák, dost nepochopitelné a nezodpovědné. I na mě občas "vyjede", chová se velmi necitlivě, ignoruje moje potřeby a pocity – např. pokud mluvím já o něčem pro mě emocionálně náročném, nerozezná to, a já to beru jako význam jeho neslušnosti, nezájmu, nedostatku respektu ke mně – a máme tady velmi kvalitní hádku. Občas mývá noční můry, nesnáší dětský pláč, při vzpomínce na dcerku pláče. Snažím se mu pomoci, jak jen to jde, ale vzhledem k mým osobním problémům (hledám novou práci, splácím sama vysokou hypotéku apod.) mi, přiznám se, dochází nejen trpělivost a síla, ale velmi těžce nesu to, že nemám v partnerovi oporu, důvěru, pochopení – že si nerozumíme. Na jeho obranu musím říct, že se snaží věci změnit a je si plně vědom toho, že se nechová správně, pro mě je to ale stále více psych. náročné a sama naše hádky, které jsou opravdu velmi časté, nesu těžce. Záleží mi na něm, protože mám pocit, že vše výše uvedené je jen jeho obrana, ve vnitř je to citlivý, kvalitní člověk. Navíc je zde ještě jeden faktor, který mezi námi nefunguje a to je jeho problém s erekcí – není schopen mít se mnou sex. Problém s erekcí jako takový to nebude, myslím, že je to tím „nepořádkem“ v hlavě. Nejsme spolu dlouho, a jak už jsem řekla, velmi mi na něm záleží i kdybychom měli v budoucnu zůstat jen přátelé, chtěla bych mu nějakým způsobem pomoci, ale už jsem unavená a nevím, jak se k němu chovat – když jsem hodná a on se pak zachová tak, že ignoruje moje pocity, cítím se využitá .. je to začarovaný kruh a náš vztah je velmi nezdravý a deptá nás oba. Oba nás to ale velmi mrzí, jsme schopni se omluvit, uznat chybu. Vím, že mě miluje a já jeho, ale v tomto případě láska nestačí, pokud jsou to jen slova a činy jsou pravým opakem. Velmi intenzivně o tomto komunikujeme, snažíme se to řešit asi 3 měsíce, bez úspěchu. Navrhla jsem příteli návštěvu u psychologa, kam slíbil, že bude docházet pravidelně. Náhodou jsem při brouzdání na internetu našla info o posttraumatické stresové poruše, kde spousta symptomů odpovídá symptomům mého přítele. Myslíte si, že by toto odpovídalo? Není tedy vhodná návštěva spíše psychiatra? Přítel momentálně nemá nějaké smutky, či deprese,“ jen“ jeho chování jaksi neodpovídá tomu, jaký je to člověk ve vnitř. Jak ho můžu jinak podpořit, jaká je moje úloha? Tajně doufám, že se dá dohromady a budeme mít šanci začít znovu žít náš život, včetně dětí, které by si i on velmi přál – nyní by to ovšem byla, bohužel, dle mého názoru, nezodpovědnost. Chci mu pomoci, ale přiznávám, že jsem z toho také velmi vyčerpaná a smutná … Omlouvám se za obsáhlou otázku a děkuji za nasměrování.
Dobrý den,Ireno, Vaše obavy chápu a pravděpodobně jste měla zcela jinou představu o Vašem pa...
