Neovladatelné myšlení

Jmenuji se Anna a je mi 14 let. Asi před 4-mi (5-ti) týdny jsme měli zkoušku divadla (chodím do školy, kde je součást vyuky také divadlo) a já jsem se jako vždy unavená vrátila domů. Najednou večer (nebo spíše odpoledne) jsem zjistila, že v hlavě mám jednu myšlenku, která mi nešla z té hlavy odehnat a je to o někom, koho mám ráda a komu bych za žádnou cenu nechtěla ublížit a jelikož všichni ví, že slova dokážou ublížit možná nejvíce, držela jsem tuto myšlenku v hlavě celý večer. Šla jsem spát trochu s jistotou, že se to do rána spraví a že to je jen z únavy a trochu s brekem, že prostě tu myšlenku v hlavě nechci, ale ta myšlenka se mi do hlavy našeptávala, jako kdyby tam stáli dva panáčci a jeden našeptával říkej si tu myšlenku a druhý říkal, abych si tu myšlenku neříkala. Takhle to pokračovalo asi 10 dní. Ten přibližně týden a půl byl uplné peklo měla jsem deprese a divadelní zkoušky jsem probrečela. Říkala jsem si - to je asi tou nervózitou. Svěřila jsem se mamce a pár kamarádkám ve škole a dávali mi různé rady. Něco jsem zkusila, ale nemyslím, že by mi to nějakým způsobem pomohlo. Další týden se to nějakým způsobem obrátilo k lepšímu, už jsem na to tolik nemyslela, nejspíš proto, že se premiéra našeho divadla přibližovala a já nemyslela na nic jiného. To trvalo také přibližně týden a něco. Zdálo se, že je to v pohodě. Ale teď přišel čas, kdy už máme po divadle. Já jsem si zrovna včera nebo předevčírem řikala : tak já už tu myšlenku nemám. Jakmile na to začnu myslet, okamžitě mi to nedá týden spát a zase ten týden budu v depresích tu myšlenku odehnávat. Já si říkám - nemysli na to. Ale, když člověk si něco říká (např. nemysli na to) tak to stejně udělá. Vpodstatě teď před chvílí jsem se rozbrečela na posteli a furt jsem brečela. Vždycky to trvá asi čtvrt hodiny, pak na to zapomenu, a takhle to jde pořád. Nikdy na to nezapomenu úplně. Někdy si dávám facky (nebo se mlátim po hlavě), někdy zase se válím po posteli a brečim, jindy si zase říkám, že asi se zblázním. Zešílím z toho. Máma říká: to je normální v pubertě. Jedna kamarádka zase říká: svěř se někomu, já jsem se nesvěřila a byla z toho těžká nemoc. Tak já nevim, jestli puberta, nebo nervozita z konce školního roku (a divadla) nebo snad něco s mozkem, ale to mě dost straší. Doufám, že jsem vás moc neotravovala, ale já opravdu nevím co s tím dělat, ale hrozně to otravuje. Musím se vždycky zastavit v tom, co zrovna dělám, chvíli si dát pauzu a pak zase můžu něco dál dělat. Ještě poslední věc: když na to myslím, tak mě to bolí. Nemyslím fyzicky, ale psychicky. Děkuji za odpoveď Anna Z.

Odpověď odborníka:

Milá Aničko,

je dobře, že jsi mi napsala, to co se s tebou děje nepatří úplně mezi běžné jevy. Bylo by potřeba, aby jsi přemluvila maminku a zašly jste spolu na nejbližší oddělení psychiatrie. Nemusí jít o nic vážného, avšak bylo by dobré v tomto případě vše dobře prohovořit raději s odborným lékařem. Existují totiž určitá onemocnění psychiky (velmi dobře léčitelná), která se projevují podobnými příznaky. Lékař si s tebou promluví, tvůj stav posoudí a předepíše ti léky, které negativní myšlenku, která tě trápí zastaví . Pokud je ta myšlenka opravdu zlá a radí ti někomu ublížit zajdi za lékařem opravdu co nejdříve. Nemá cenu se trápit a snažit se sama problém zvládnout, ono to totiž nejde. Držím ti palce.

PhDr. Jana Müllerová
PhDr. Jana Müllerová

Specializace: Psychologie
Pracoviště: Psychologická pomoc Praha

 
Líbí se vám odpověď?
0 Ano Ne
 
 
Diskuze čtenářů Přidejte komentář jako první

Vstoupit do diskuze

 
 
 
 
 
Naposledy prohlédnuté hodnocení
Naposledy přečtené dotazy
 
Naposledy čtené: