Aneuryzma aorty – tichý zabiják v lidském těle

Aneuryzma aorty neboli výduť je lokální rozšíření či vyboulení největší lidské tepny – srdečnice. Toto balónovité vyklenutí může postihnout kterýkoli úsek cévy, z čehož se odvíjejí různé příznaky. O co se vlastně jedná a máme se obávat?

Úseky srdečnice se rozdělují dle jejího průběhu na hrudní a břišní. Až 75 % aneuryzmat se vyskytuje v břišním úseku srdečnice. Ačkoli jsou hrudní výduti méně časté, jsou obecně více nebezpečné. Aneuryzmata jsou typická svým pomalým růstem a téměř žádnou symptomatikou. To dělá toto onemocnění tolik zákeřným. V některých případech se ale některé příznaky vyskytují a jejich podoba se odvíjí od lokalizace výduti:

• Příznaky spojené s výdutí hrudní aorty:
  • chrapot,
  • polykací obtíže,
  • sípavé dýchání,
  • otok krku,
  • bolesti na hrudi či v oblasti horních zad,
  • nevolnost a zvracení a další.
• Příznaky spojené s výdutí břišní aorty:
  • bolesti břicha stálé či občasné;
  • bolesti zad, které mohou vystřelovat do pozadí, slabin či nohou;
  • pocit pulzace v okolí pupku.

Většinou se příznaky objevují v případě, že aneuryzma roste rychle a svou expanzí utlačuje své okolí.

Když aneuryzma zabíjí

Bohužel je velmi často prvním příznakem protržení oslabené stěny – ruptura –, jež vede k závažnému vnitřnímu krvácení. Albert Einstein je ukázkovým příkladem. Jeho břišní aneuryzma se nedalo v té době adekvátně operovat, a přestože o něm věděl, bylo příčinou jeho smrti v roce 1955. V případě břišní výduti se rupturou přihlásí až 40 % případů. Pokud taková situace nastane, jedná se v 80 až 90 % o fatální komplikaci. Jelikož průtok aortou je obrovský, dochází k rychlé ztrátě krve a oběhovému šoku. Až 50 % lidí umírá ještě před příjezdem do nemocnice. Stane-li se tato příhoda v nemocnici, má pacient asi 35% šanci na přežití. Pokud se aorta protrhne, dochází k náhlému zhoršení stavu. Dostavuje se náhlá, intenzivní bolest, ať už břicha, či na hrudi. Rozvíjejí se známky šoku, mezi které patří závratě, pocení, třes, mdloby a zrychlený srdeční pulz. Dále může být přítomna nevolnost, velká žízeň a sucho v ústech a úzkost až pocit hrozící zkázy.

Co stojí za smrtící „bublinou“?

Výduť tepenné stěny vzniká při jejím oslabení. To může být různého původu. Syfilis byla ještě před několika desítkami let jednou z nejčastějších příčin hrudní výduti. Jednou její obětí se stal i československý prezident Klement Gottwald, jemuž se aneuryzma také stalo osudné. S érou antibiotik se však tuto diagnózu daří včas zaléčit a předcházet tak život ohrožujícím komplikacím. Zásadním faktorem pro rozvoj aneuryzmatu je věk, protože v průběhu let dochází k degenerativním změnám, jež stěnu oslabují. Celý proces urychluje především kouření, což je nejdůležitější rizikový faktor. Na oslabování stěny se dále podílí vysoký krevní tlak, zvýšený cholesterol, kornatění tepen a genetické faktory. Muži jsou postiženi 2–7krát častěji než ženy. Břišní výduť se vyskytuje u 2–6 % populace starší 60 let.

Stačí jednoduchý ultrazvuk

Není ojedinělým případem, že je aneuryzma jen vedlejším nálezem při vyšetřování z jiných důvodů. Většina hrudních výdutí je diagnostikována na základě rentgenového vyšetření srdce a plic či echokardiografie ze zcela odlišných příčin. Vedle fyzikálního vyšetření, při kterém je možné větší břišní aneuryzma nahmatat, mají zásadní význam zobrazovací metody. Metodou volby u břišních lokalizací je ultrazvuk, což je neinvazivní a nezatěžující vyšetření. Například v Anglii je dokonce od roku 2009 zavedeno ultrazvukové skríninkové vyšetření určené pro 65leté a starší muže. Díky tomuto aktivnímu přístupu mohou být objeveny menší výduti bez příznaků, jež mohou být snáze řešitelné. Pro lepší zhodnocení výduti pak slouží CT vyšetření, magnetická rezonance či arteriografie (rentgenové vyšetření tepny pomocí kontrastní látky).

Jaká řešení existují ve 21. století?

Vzhledem k výše uvedenému se to může zdát neuvěřitelné, ale pro menší výduti se lékaři řídí heslem„sleduj a čekej“. V takovém případě jsou naordinovány pravidelné ultrazvukové kontroly a je snaha odstranit rizikové faktory, což obnáší zanechání kouření, korekce tlaku krve a cholesterolu a dalších. Tento postup vychází ze znalosti, že většina výdutí roste velmi pomalu, k čemuž se ještě zohledňuje vyšší věk, často neslučitelný s těžkou operací.

Aktivní přístup k léčbě aneuryzmatu má jediný a jasný cíl, a to zabránit případné ruptuře. Hlavní je tedy zpevnění stěny či její výměna.

Dříve jedinou možnou metodou pro řešení aneuryzmatu byla klasická chirurgie. Ta samozřejmě neustále hraje důležitou roli. Úkolem chirurga je odstranění oslabeného úseku tepny a nahrazení chybějící části cévní protézou.

Od 90. let minulého století se také do běžné praxe dostávají endovaskulární výkony, které provádějí zkušení radiologové. Jedná se o minimálně invazivní techniku, která využívá rentgenového záření a možnosti dostat se k postiženému úseku různými drátky při vpichu do vzdálené tepny. Pomocí katetrizace tepenného řečiště je možné zavedení tzv. stentgraftu, což je kovová struktura obalená speciálním materiálem, která se vloží do lumen a substituuje cévní stěnu. Tato metoda je zatížena minimálními riziky v průběhu výkonu, ale není vhodná pro každého a jako každá mladá metoda potřebuje ještě dostatečný sběr informací.