Poruchy spánku, nespavost a psychycký blok z nespavosti
Dobrý den, pane doktore,
obrátila jsem se na Vás po dlouhém hledání nějaké pomoci, rady, či návodu, jak si pomoct, abych zase normálně spala jako dříve. Je to už skoro 5 týdnů, co jsem poprvé nespala. Byla jsem nemocná, chytila jsem od syna nějakou virózu a 3 týdny s ní bojovala. Manžel mi 2. týden nemoci pořídil Wobenzym, protože se už nemohl dívat na to, že mi léky od mojí praktické lékařky nezabírají. Bylo 2. prosince, když jsem poprvé vzala prvních 10 tabletek Wobenzymu dle návodu, ten den jsem zdobila vánoční perníčky a večer jsem nemohla usnout, převalovala se a vzala si i dithiaden, co jsem měla doma, nakonec jsem usnula až kolem 4. ráno a syna musel do školy hodit manžel, protože jsem nebyla schopna vstát a celý den mi bylo zle, chtělo se mi omdlít a zvracet vyčerpáním. Byla jsem rozhozená, proč sem vůbec měla problém usnout. Bála jsem se, že se to bude opakovat a že ráno nezvládnu hodit syna do školy, chodí do 2. třídy a samotného si ho neodvážím pustit, máme to daleko. Znovu jsem nespala a manžel musel syna znovu hodit do školy. Říkala jsem si, že se z toho o víkendu vyspím a že nebudu muset vstávat, tudíž nervozita z toho, že se nevyspím nebude. O víkendu jsem se vyspala normálně, ale přes týden se to opakovalo, jakmile jsem měla vstávat druhý den se synem do školy, nemohla jsem usnout večer ani když jsem šla spát dřív, než v obvyklých 22:30 i později a čím víc se blížila půlnoc, tím víc nervní jsem byla, že se málo vyspím. Manžel musel v týdnu syna opět hodit do školy, ale některé dny jsem to zvládla. přesto si chudák manžel vyčerpal veškeré nadělané hodiny a neměl ani dovolenou už a nakonec to došlo tak daleko, že mu i hodiny v práci chyběly a už je nestihl nadělat vzhledem k Vánocům.
Má nespavost došla tak daleko, že se na mě manžel začal zlobit a já z toho měla přes den deprese a ještě větší strach, že neusnu. Nakonec mě rušil i manželův dech a chrápání natolik, že jsem budila i jeho v noci. Před Vánoci jsem byla u své praktické lékařky na krev a rovnou jsem se jí svěřila. Předepsala mi Zolsanu, ale rozhodla jsem se jí neužívat, protože mi manžel nadával, že jsem to neměla doktorce ani říkat, že mám problém v hlavě a né v nespavosti, že si to dělám sama a že až si srovnám hlavu, budu zase spát. Tak jsem to zkoušela sama, nemyslet na nic večer, ale nedařilo se mi, tak začala užívat GS Dormio Rapid,co mi manžel koupil, ale pomohlo tak 2 dny, pak už ne. Na svátky jsem skoro nebyli doma, jen na Štědrý den. Když jsme spali u manželových rodičů, seděli dlouho v obýváku vedle našeho pokoje do noci a syna uložili do dětského pokoje na druhém konci přízemí. Celou noc jsem nedokázala usnout, protože jsem měla strach, že syn takto poprvé spí daleko ode mě, myslím od ložnice, a vzhledem k jeho problémům s nočním pomočováním mě mozek držel neustále ve střehu, kdyby syn plakal nebo přišel k mé posteli, že se počůral. Ráno jsem padala na pusu únavou. Druhý den 27.12. jsem už spala dobře a druhý den v pondělí 28.12 jsme si udělali výlet na 3 dny do lázní. První noc jsem vůbec nespala, ale vůbec a manžel se mnou. Snědla jsem místo 1 tabletky GS Dormianu Rapid celkem 3, které jsem měla sebou pro případ, že nebudu moci usnout ty dvě noci, co tam budeme a stejně jsem neusnula. Druhý den jsme jeli do lékárny a koupili jiné a silnější bylinkové preparáty jménem Neospan. Ten jsem si večer vzala, prvně jeden, a cítila jsem, že zabírá, ale málo, tak jsem koukla na doporučené dávkování a pro lepší účinek radili 2 tabletky, tak jsem si vzala po půl hodině od první tabletky druhou a krásně spala až do rána a cítila se vyspaná a tak věřila, že jsem našla něco, co mi opravdu pomůže a další noc už zvládnu a všechny další a pak ten Neospan postupně vysadím. Ale místo abych další noc spala, jak jsem si myslela, byla to katastrofa, vzala jsem si Neospany a myslela, že budu spát, ale po dvou hodinách převalování a šílené bolesti hlavy, která mě bolí každý večer od 2.12., jsem si dala třetí Neospan a po další hodině čtvrtý Neospan a ve 2:00 ráno nakonec i Dithiaden. Nic z toho nezabralo a já byla tak vynervovaná a tak mi třeštila hlava, že jsem si dala nakonec jednu tabletku té Zolsany od mé doktorky a pak spala asi do 7:30. Ten den to byl Silvestr a my zase jeli k rodině. Tam jsem si šla lehnout v 22 hodin a vzala si Zolsanu a vypila meduňkový čaj a spala do 7:30 a cítila jsem se docela dobře vyspaná, spala jsem celou noc bez probuzení a krásně, přesto jsem se cítila ráno ještě unavená a nedospaná, ale vzhledem k tomu, že jsem překlenutí půlnoci zaspala a i Nový rok, tak jsem si řekla, že hlavně, že jsem se vyspala a řekla jsem si, že už to bude dobrý a předsevzala si, že to zvládnu za pomocí té Zolsany. Ale na 2.1. jsem nespala pořádně, objevil se znovu problém, který moje noční neusnutí a nespavost taky doprovázel a to, že když už jsem usnula, tak jsem se za hodinu dvě vzbudila a nemohla pak až do rána usnout a zbytek celé noci se převalovala a snažila usnout bez úspěchu. Což samozřejmě rušilo i manžela a ruší a mám pocit, že se na mě zlobí a nechápe, že to nedělám schválně, že bych večer schválně přemýšlela. Samotnou mě vůbec netěší, že nespím a hrozně mě to fyzicky a taky už velmi psychicky ničí a vyčerpává. Mám deprese, bojím se noci, bojím se rána, že mi zazvoní budík, tak už si ho ani nechystám,ale v pondělí musím vstávat se synem do školy. Přemýšlela jsem, co mohlo tu nespavost vyvolat. Prvně jsem si myslela, že za to může ten Wobenzym, ale po přečtění mnoha a mnoha článků o nespavosti, jsem se zamyslela hlouběji nad vším, co mohlo můj spánek ovlivnit a způsobit nespavost a uvědomila jsem si, že za poslední 3 roky co jsem s manželem se udály věci, které mě trápily a některé stále trápí. Chodívala jsem z práce vyčerpaná a unavená a ráno jsem se cítila nevyspalá a velmi unavená. Každý den jsem chodila spát kolem 22:30 a vstávala kolem 6:20. Zjistila jsem, že potřebuju spát aspoň 8-9 hodin, aby byla dobře vyspaná a funkční přes den. Jenže jsem nemohla jít dřív spát, protože po té,co jsem přišla z práce na mě čekal syn,manžel a domácnost a než jsem vše udělala, bylo skoro deset večer. A přispat ráno jsem si nemohla, protože syn od mala škaredě jí a ke všemu bere léky, které se berou 30 minut před jídlem, takže vstáváme tak, aby si vzal léky a stihl se nasnídat a já mezitím nalíčit, protože mám na obličeji pod okem od porodu modřinu, které se nemohu zbavit a lidé se mě na nic vyptávali a tak než každému pořád vysvětlovat nebo cítit ty pohledy, tak se raději maluju, což mi taky trvá půl hodiny a hrozně mě to omezuje a stydím se za to. Když už tohle pominu, tak jsem měla šikanu v práci od nadřízeného a kolegyně, protože syn často stonal a vzhledem k tomu, že nemáme v místě bydliště babičku, tak jsem musela vždy na OČR a pak snášela velké ponižování v práci a cítila jsem se frustrovaná, méněcenná a v bezvýchodné situaci. Plakala jsem velmi často a práce mě úplně ničila, i když jsem ji před tím měla ráda. Cítila jsem se úplně vyhořelá. Navíc jsem chtěla s manželem miminko a vůbec se nedařilo, až 13. cyklus jsem teprve otěhotněla, ale prošla jsem si i dvouměsíční hormonální léčbu, která byla bez úspěchu. Otěhotněla jsem až dva měsíce od vysazení léčby a to bylo na začátku července 2015. Radovala jsem se, že půjdu na mateřskou a že mi to může v té práci vlézt vše na záda, že se hodím na neschopenku a hotovo. Ale moje štěstí trvalo krátce a v 9. týdnu mi bylo zjištěno zamlklé těhotenství a o týden později potvrzeno a následovala revize dutiny děložní. Měla jsem velké deprese, protože to miminko bylo doslova vymodlené a jeho ztráta mě zasáhla tak moc, že bych nevěřila, jak to může bolet. Gynekoložka mi poradila mučenku v tabletkách na smutek a pomáhala mi i se spánkem, kdy jsem večer ulehala s pláčem, protože se mi vybavovaly postupně vzpomínky na těhotenství a revizi a brečela jsem. Nakonec jsem vyhledala i pomoc psycholožky, která se zabývá psychikou po revizi a samovolných potratech. Dost mi pomohlo se vypovídat, ale navštívila jsem ji jen 2x a měla jsem dojem, že mi to pomohlo a že nejsem blázen, že nemám deprese, ale že je můj stav úplně normální a že to je smutek ze ztráty, který je přirozený. Abych se z toho dostala, začala jsem tedy dělat věci, které mám ráda a to chodit na jogu 2 -3 týdně, aby neměla čas myslet na bolestnou revizi a že už to mohla vědět rodina a především můj syn, že budeme mít miminko a on sourozence, kterého si moc přeje. Doma jsem aktivně fungovala, uklízela, vařila, prala, žehlila, lítala jsem pro syna do školy a odpoledne se s ním učila, večer se snažila věnovat manželovi. Taky jsem zapomněla říct, že jsem přišla o práci, protože moje časté OČR bylo kolegyni natolik v očích, že mě pošpinila vedení společnosti, a ti se rozhodli mi neprodloužit smlouvu. Takže jsem koncem srpna přišla nejen o miminko, ale i o práci. Ta práce mě tolik netrápila, protože jsem se cítila tolik vyčerpaná za ten rok a 8 měsíců, co jsem tam pracovala, že jsem byla nakonec ráda, že už tam nemusím a těšila jsem se, že až se dostanu z revize, budu mít zase čas na domácnost a doženu vše, na co jsem neměla čas a že se budu víc věnovat synovi, protože co jsem nastoupila do té práce, tak jsem ho hrozně zanedbávala, měl jít do první třídy, měl jít na zápis a já ho na něj vůbec nepřipravila a pak jsem si to vyčítala,přestože zápis zvládl na 1*. Cítila jsem, že jako matka jsem selhávala a když už jsem měla čas, tak jsem na něj byla protivná, protože jsem si potřebovala i já odpočnout, ale čas byl krátký a tak zbyl čas buď věnování synovi nebo na odpočívání, ale obojí nešlo stihnout. Manžel se na mě zlobil, že co chci teda vlastně dělat, že tak to prostě je, že v dnešní době si nemůžem dovolit komfort, abych nechodila do práce. Zlobil se na mě, že prý nechci pracovat, ale tak to vůbec nebylo, chtěla jsem, jen jsem chtěla mít čas i na rodinu. Nakonec se mi podařilo ukecat zaměstnavatele na zkrácení úvazku na 6 hodin a minulý rok mi ho v březnu zkrátil na 4 hodiny jen kvůli zaučení manažerky po mateřské. Ale už jsem byla tak frustrovaná a vyhořelá z práce, že jsem tu práci nenáviděla, protože kolegyně co mě šikanovala, tam byla pořád a dál pracovala na ničení mé osoby a sebevědomí.
A když překlenu tohle všechno, tak exmanžel neplatil na syna předloni, že jsem ho dala na policii a k soudu a exekuci. A do toho na mého současného muže podala jeho bývala k soudu návrh na zvýšení výživného, které jí vyšlo a můj soud ještě ani neproběhl. Manželův soud mě dost stresoval, a honil se mi v hlavě, protože jaké lži a výmysly jeho ex použila jako důvody pro navýšení výživného jsou do nebe volající a bez důkazů a celý soud mi přišel podplacený, a rozhodnutí nakonec pro navýšení bylo jen z důvodů, že je to 3 roky od posledního rozsudku, kdy se po 3 letech zvedají průměrně výdaje dítěte, nikoli, že se zvedly opravdu. Tak jsem řešila naši finanční situaci, protože jsem bez práce, na podpoře vypočítané ze mzdy z polovičního úvazku, kdy ani moje podpora není tak vysoká jak je vysoké výživné na manželova syna z prvního manželství. Do toho se blížily Vánoce a já se stresovala, že je nemáme ani z čeho financovat, protože na účtu jsme měli 3 000 Kč a do výplaty bylo ještě půl měsíce a i kdybychom z ní ušetřili něco, tak by to nevystačilo na advokáta, kterého jsme platili jak v listopadu, tak i v prosinci. A na Vánoce už vůbec a představa, že svému synovi nebudu moct na Vánoce dát nic nebo že zažije chudé Vánoce, zatímco u mé mamka - babičky bohaté, mě ničila a měla jsem pocit, že s mamkou musím soupeřit, kdo mu dá víc a kde bude mít větší radost. Jenže vzhledem k tomu, že má manžel také syna, máme tedy dvě děti a obě se těšily na vánoce a my jim neměli za co dárky koupit, do toho mému prvnímu synovci a neteři, mojí mamince, manželovým rodičům. Nakonec manžel vzal peníze z hypotéky. To mě sice uklidnilo, ale do té hypotéky to nějak musíme vrátit a dnes 3.1. máme na účtu 1700 Kč a výplata přijde až 14.1. a já nevím, z čeho budeme žít. Manžel to zase chce zaplatit z hypotéky, ale tak to taky nejde. Práci si už hledám, ale nenacházím uplatnění pro moje zaměření a praxi a zkušenosti. A když už, tak na plný úvazek,který si nemohu dovolit, když mám malé dítě, to už jsem si vyzkoušela a nedalo se to zvládnout. Takže když se nad tím komplexně zamyslím, a vidím, co jsem Vám všechno vysypala do okénka pro dotaz, vidím, že jsem měla tak naloženo, že není divu, že se to na mě podepsalo a někde projevilo - nespavostí.
Přesto jsem ale s manželem jinak šťastná, díky němu se můj život otočil o 100 % k lepšímu. Mám manžela, který mě a mého syna miluje, bydlíme spolu sice v podnájmu, ale stavíme svůj vlastní dům (ač na to teď nemáme) a našla jsem práci, kterou jsem od mateřské nemohla najít. Přesto se na mě manžel zlobí, když mu vyklopím, že některé problémy jsou co jsme spolu, má pocit, že mu to vyčítám, že je to jeho vina, i když to tak vůbec nemyslím a odstěhovat se s ním bylo i mé rozhodnutí a nenutil mě do něj.
Teď se cítím v začarovaném kruhu a nevím, jak všechny tyhle problémy uzavřít a vyřešit, pokud jsou příčnou mé nespavosti. A nic víc si nepřeji, než zase normálně spát, jenže jsem ztratila důvěru ve spánek a předem se bojím, že nebudu spát, a nevím, jak se toho strachu zbavit.
Omlouvám se za tak dlouhý "dopis", ale potřebovala jsem to ze sebe dostat a napsat vše, co cítím, že s tím může mít souvislost.
Poradíte mi prosím a dokážete zhodnotit z toho všeho co se mnou teda vlastně je a jak se z toho mám dostat? Předem moc děkuji za ochotu a také za to, že jste přečetl můj vyčerpávající dotaz.
Dobrý den paní Hano.
Problémy se spánkem jsou častým problém a existuje jich řada typů...
