Smutek, strach, beznaděj, ztráta chuti do dalších let
Dobrý den, paní doktorko!
Mám dotaz ohledně toho, co bych měla nebo mohla dělat.
Za nedlouho to budou již dva roky, co se mi definitivně a nevratně změnil život, když vpodvečer zazvonil člověk od PČŘ a řekl mi, že syn je mrtvý. Bylo mu 22 let. Jak jsem žila a co jsem dělala 2 měsíce poté zprávě nevím, jen vím, že sem byla pořád v posteli a nic mě nazajímalo. Měla jsem podporu v manželovi (nebyl to mého syna otec) a v rodičích. Jiné dítě jsem neměla a nemám a dobře vím, že jiné mít ani nebudu. Byla jsem v pracovní neschopnosti, brala Asentru, Lexaurin, Neurol, Tritico, Zoloft. Ne vše najednou, ale tak nějak se to střídalo a mixovalo. Chodila jsem jak k obvodní doktorce, tak psychiatrovi. V témže roce, co jsem přišla o syna, jsem přišla o práci v bance. Tudíž v tomto "stavu" jsem se pokoušela hledat práci jinou, moc mě to nezajímalo, co, kde a za kolik budu dělat, tak jsem z banky skončila v jídelně u poklady a u mytí kuchyně a nádobí. Nezajímal mě život, nezajímala mě ani má práce, něco dělat musím. Za rok a půl jsem si našla místo opět v bance (teď už jiné), kde je otevřený prostor. Takže rozhovory typu ten můj chlapeček přišel domů špinavý, ve škole chtějí 250 Kč, v sobotu přijdou vnoučata.... slyším z osmi hodinové pracovní doby asi šest hodin. Když přijdu domů, lehnu an gauč a brečím, strašně mě to psychicky vyčerpává, v práci kromě pracovních věcí nic s nikým neřeším, nejsem tedy ani v kolektivu oblíbená, což je mi ůpně jedno. Nemůžu spát, budím se po půl až hodině. Před zazvoněním budíku jsem hodinu až hodinu a půl vzhůru. Nemám ráda svojí práci ani svůj život. Na jediné na co se těším, je smrt. Nenám dost odvahy to udělat sama, kvůli rodičům, protože vím, že by moc trpěli a už tak toho si toho prošli dost. V manželovi oporu moc nemám, když brečím, tak neví proč – ptá se mě. Většinou se mi daří před ním svůj žal, smutek a zármutek schovávat, on neví, že brečím každý večer. Není to tak dávno, co měl, nebo možná ještě má (ani to mě moc nezajímá, to praktikoval už před tím, když syn ještě žil) milenky, takže důvěra k němu je značně narušena. Nejhorší je pro mne i to, že vlastně nemám s kým promluvit. Několik kamarádek mám (no vlastně spíš jen dvě), něco jsem jim řekla, ale nechci je tím otravovat moc často, protože vím, že ony by to úplně nepochopily, tomu, komu s „to“ nestalo, to nemůže nikdy úplně emočně pochopit a vědět, jak se takový člověk v reálu cítí. S rodiči o tom také nemluvíme, protože o tom nemůžu nikdy mluvit bez pláče. Nevím jak dál. Vím jen, že žít nechci. Přestala jsem chodit na prevence, nechci se o sebe starat. Bojím se toho, že jednou budu tady úplně sama. A to nechci. To vědomí, že nikdy nepojedu s vnoučaty na výlet nebo dovolenou, že když budou Vánoce, tak za mnou nikdo neřijde.... Tak proč mám jen chodit do práce (jiní se těší do důchodu, budou mít čas na koníčky a rodinu). Já se těším, až mě budou vysypávat tam k němu, kde na mě čeká. Je tam slunce a budu mít už jednou pro vždy klid. Je mi 43 let, nic nechci, nic mě nebaví, čekám na …..Kdyby mi někdo před lety řekl, co povedu za život, jak se budu cítit a co budu jediného chtít, stěží bych uvěřila. Děkuji Vám
Dobrý den Ilono,
děkuji za Váš příběh, který je velmi působiví. Prožila jste toho hodně...
