Co je biologická léčba a k čemu se využívá?

Ačkoliv nejsou biologická léčiva na trhu žádnými nováčky, nejasnosti, co se pod pojmem biologická léčba skrývá, stále trvají. Velmi obecná definice v této souvislosti hovoří o takových látkách, které byly vytvořeny živými organismy (bakteriemi, kvasinkami, rostlinnými nebo živočišnými buňkami). Do této definice by ale spadala například i antibiotika, která ale, pokud se hovoří o biologické léčbě, nemáme na mysli. Obvykle jsou totiž pod biologická léčiva řazeny pouze velké molekuly bílkovin.

Biologická léčiva jsou totiž v drtivé většině případů nesrovnatelně větší než syntetická léčiva (která jsou proto také často nazývána „malými molekulami“). Z toho plynou i charakteristické vlastnosti biologických léčiv, mezi něž patří například nižší stabilita a vyšší citlivost na okolní vlivy.

Jak se biologická léčiva připravují?

Biologická léčiva mohou být buď izolovaná přímo z produkčního organismu (např. prasečí inzulin), nebo produkována tzv. rekombinantní technologií.

Pro výrobu tzv. rekombinantních bílkovin jsou využívány geneticky modifikované organismy. Gen nesoucí informaci pro syntézu požadované bílkoviny je různými technikami vnesen do vhodného produkčního organismu (je tedy pro tento produkční organismus cizorodý). Tímto organismem může být například bakteriální, rostlinná či živočišná buňka. Takto modifikovaný organismus je následně kultivován a po ukončení kultivace je bílkovina produkovaná takto upravenou buňkou pečlivě přečištěna. Tento krok představuje značnou finanční zátěž při přípravě těchto léčiv, neboť musí být využity drahé techniky jak k samotné izolaci, tak následně ke kompletní analýze přečištěné bílkoviny.

První takto vyrobené léčivo se objevilo na trhu v roce 1982. Jednalo se o lidský inzulin vyrobený pomocí bakterie E. coli.

Tímto způsobem je možné připravit bílkovinu o stejném složení jako bílkovinu přirozeně přítomnou v lidském organismu, ale i bílkovinu s vhodně upravenou strukturou, jako příklad opět nejlépe poslouží inzulin, který je na trhu dostupný v několika variantách, jež se svými vlastnostmi liší.

Kde biologická léčiva pomáhají?

Biologická léčiva je možné řadit do několika skupin dle toho, jakou funkci přirozeně zastávají v lidském organismu. V následujícím výčtu jsou uvedeny i příklady chorob, pro jejichž léčbu jsou tato léčiva určena. Využívají se jako:

1. hormony – např. k léčbě cukrovky, neplodnosti, poruch růstu,
2. enzymy – např. k léčbě hemofilie, cystické fibrózy,
3. cytokiny (různorodá skupina bílkovin zajišťujících komunikaci mezi buňkami) – k léčbě chudokrevnosti, roztroušené sklerózy, revmatoidní artritidy, nádorových onemocnění, chronické formy žloutenky typu C,
4. protilátky – zvláště k léčbě nádorových a autoimunitních onemocnění, např. lupénky.

Dále je možné mezi biologická léčiva počítat vakcíny, které obsahují rekombinantně vyrobené bílkoviny původem z patogenních mikroorganismů. Dostupné jsou v současné době například takto připravené vakcíny proti chřipce, rakovině děložního čípku, žloutence typu B nebo onemocněním způsobeným meningokokem typu B.

Stinné stránky biologické léčby

Biologická léčba přinesla obrovské možnosti v léčbě mnoha onemocnění, přesto i ona má svá omezení. Biologická léčiva jsou potenciálně imunogenní, to znamená, že lidský organismus na ně může za určitých okolností reagovat jako na bílkovinu tělu cizí, což může následně vyvolat nežádoucí reakci imunitního systému, ústící i v závažnou život ohrožující alergickou reakci (tzv. anafylaktický šok). Při aplikaci biologické léčby je tedy třeba dodržovat preventivní bezpečnostní opatření. Náklady na tuto léčbu jsou kvůli složitému procesu výroby biologických léčiv nesrovnatelně vyšší než u léčby syntetické. V neposlední řadě je pro pacienty nepříjemná či minimálně obtěžující i nutnost podávání léků injekční cestou, neboť tyto látky nemohou projít zažívacím traktem, aniž by došlo k jejich poškození a ztrátě účinku. Všechny nevýhody biologické léčby ovšem často převáží skutečnost, že nabízí mnohdy nejúčinnější léčbu řady onemocnění.

Závěrem ještě dodejme, že otevření trhu s biologickými léčivy v žádném případě neznamená konec léčiv klasických, syntetických. Naopak. Objevují se tím nové možnosti pro vylepšení současných léčebných postupů, a to právě vhodným propojením obou léčebných přístupů tak, aby se co nejlépe využili jejich přednosti.

(eub)

Zdroj:

Benešová E., Fusek M., Hubálková P. Bioléčiva. Praha: VŠCHT, 2016.