Narušená psychika
Dobrý den, obracím se na vás, jelikož mi vaše stránka už nesčetněkrát pomohla. Je mi 21 let a momentálně žiji asi tři čtvrtě roku s přítelem. Poslední půl rok na sobě pozoruji duševní nepohodu. začalo to děním ve světě, které mi neustále vyvolávalo noční můry, po probuzení jsem neustále brečela, myslela jsem, že jsem blázen. Do toho se přidali problémy v práci, můj nadřízený mi dělal peklo, zasahoval do osobního života a roznášel o mně pomluvy, tak jsem odešla. Našla jsem si novou práci, ve které jsem byl celkem spokojená, ale po pár týdnech jsem rychle změnila práci. Pracuji jako asistentka a tak jsem s hromadou práce počítala, ale byly mi naslibovány hory doly a skutek utekl - za 7 měsíců, co tam pracuji jsem neměla jediný den dovolené (šéf mi jí neustále odmítá), když jsem měla ošklivou chřipku, ani neschopenka od lékaře mi nezajistila, abych zůstala doma. Vím, že kdybych se víc bránila, mohla jsem si to své "vydupat", ale také vím, že to by pro mne znamenalo výpověď a být bez práce si dovolit nemohu. Vzhledem k tomu, že s přítelem bydlíme krátce, řešíme zařizování bytu. Spousta lidí je přesvědčená, jak je to krásný období, já jsem z toho šíleně ve stresu. Pořád jen myslím na to, co ještě není zařízené a co nás ještě čeká a kolik nás to bude stát, oba máme příšerně placenou práci a tak počítáme každou korunu. Je pravda, že má i přítelova rodina nám může finančně kdykoli pomoct, ale já nechci být na obtíž. Jsem věčně ve špatné náladě, nic mě nebaví, už se skoro nesměji a neraduji. Do toho se přidali i zdravotní komplikace - silné migrény (díkybohu se to pomalu uklidňuje vysazením antikoncepce), podezření na glaukom a problémy se štítnou žlázou. Vše mě dokáže rozrušit a neustále mám z něčeho strach. Čtu si něco například o duševních poruchách a dostanu skličující strach, že se mi to jednou stane a já se zblázním, i když racionálně vím, že to, že si v hlavě přehrávám například nějaký fiktivní dialog, kterým se připravuji například na sdělení nepříjemné zprávy šéfovi, ještě neznamená, že trpím schizofrenií. Všichni moji kamarádi jsou na vysokých školách (jednou bych chtěla také, bohužel teď k tomu nejsou prostředky) a tak se s nikým skoro nevídám. Vždy jsem byla na stres zvyklá, studovala jsem gymnázium a do toho se starala o mladší sestru, když mamka byla v práci, ale nikdy jsem z toho nebyla takhle rozrušená. Mám pocit, že jsem ve všem selhala - mám špatně placenou práci a nemohu nám zajistit dobré živobytí, jsem stále smutná, a odnáší to přítel, selhávám tedy jako přítelkyně (a to nemluvím o tom, že nemám absolutně zájem o sex...), přestala jsem se o sebe starat a tak mi mamka pořád říká ať už zhubnu, nebo proč jsem se přestala líčit. Nezvládám domácí práce, většinou přijdu domů s nechutí a nic se mi nechce. Chudák přítel to vše dělá za mě a ačkoliv mě pořád ujišťuje, že mu to nevadí a že mám odpočívat, mám pak pocity viny, že mu kazím život. A tak většinou jen sedím/ležím a neustále si dělám starosti o to, co bylo nebo co bude. Připadám si naprosto ztracená a zbytečná, chci mít chuť a radost do života jako kdysi, teď se nepoznávám. Velice se omlouvám za dlouhý text.... Je pro mne jednodušší o svých pocitech psát, než o nich mluvit, když o nich mám mluvit a slyším se říkat ty věci, najednou si přijdu hloupě a mám strach, že si ten člověk, komu se svěřuji myslí že jsem: cvok/hypochondr/hysterka/citlivka/nic nevydržím. Což je důvod, proč jsem ještě nenavštívila žádného specialistu osobně. Předem velice děkuji, že jste si na mě a mé vyčerpávající svěření udělal/a čas a přeji hezký zbytek dne.
Dobrý den,
jak popisujete svojí situaci, tak se Vám toho v životě teď nahromadilo opravdu hod...
