Imunoterapie v alergologii
Alergik reaguje na běžné látky (v případě alergie se jim říká alergeny) z okolního prostředí jinak než zdravý člověk, a tím si škodí. Podstatou alergenové imunoterapie (dříve označované jako desenzibilizace) je tuto reaktivitu opět normalizovat.
Jak ji provádíme?
Její počátky sahají až do roku 1911. Prvním průkopníkem „imunizace pro alergické nemoci“ byl Noon. Podával výtažek z pylů alergickým pacientům. Docílil tím zmírnění jejich příznaků. S rozvojem poznání byla tato metoda zlepšována. Dnes je definována jako opakované podávání malých množství přesně definovaného upraveného alergenu pacientům s alergií zprostředkovanou protilátkami typu IgE.
Cílem je ochránit pacienta před alergickým zánětem, zmírnit jeho příznaky a snížit tak množství a dávky podávaných léků. Alergenová imunoterapie se provádí buď opakovaným vpichem podkožní injekce v určitých časových intervalech, nebo podáváním kapek s obsahem alergenu pod jazyk. Při podávání pod jazyk se alergeny vstřebávají přímo do krevního oběhu přes tenkou ústní sliznici. Dávky alergenu se během terapie postupně zvyšují a intervaly podávání se prodlužují. Po nějaké době se dosáhne tzv. udržovací dávky, která se potom podává pravidelně po dobu tří až pěti let. Intervaly u injekční léčby jsou 6 týdnů, u kapkové metody 3 dny.
V ideálním případě je pacient již během léčby postupně zbaven obtíží a ani když nebere žádné léky, nemá projevy alergie. Tohoto výsledku však vždy nedosáhneme, a tak si musíme pomáhat i dalšími léčebnými opatřeními. Ta ale pouze tlumí příznaky a vůbec neovlivňují příčinu nemoci. Je to podobné jako s léčbou teploty. Podáním antipyretika (léku snižujícího teplotu) sice pacienta zbavíme teploty, neléčíme tím ale příčinu, která teplotu způsobila.
Další možnosti léčby alergie
Další léčba alergie spočívá v omezení styku s alergenem a odstranění alergenů z prostředí či v tlumení již vzniklé alergické reakce. Hlavním působkem, který vzniká při alergické reakci, je histamin. Blokováním jeho aktivity zabráníme projevům alergické reakce. Léky, které se k tomu účelu používají, nazýváme antihistaminika. Dělíme je na 1. a 2. generaci. První generace je starší a má více vedlejších účinků – působí zejména ospalost. Druhá generace je již téměř bez vedlejších účinků.
Dalšími důležitými působky v alergické reakci jsou tzv. leukotrieny. Proti nim máme k dispozici látky zvané antileukotrieny, které blokují tvorbu nebo účinek leukotrienů. Mají minimální vedlejší účinky. Dobře známé kortikoidy – hormony kůry nadledvin – tlumí alergické reakce nejsilněji, ale mají také nejvíce nežádoucích účinků. Proto je raději podáváme pouze přímo na místo, kde mají působit.
Každé alergické onemocnění má i své speciální léky podle typu onemocnění. Neopomíjíme ani podpůrnou léčbu, jako je správný režim dne, otužování, sport, lázeňské pobyty. Nic z toho ale nezasahuje do imunologické podstaty alergie, to umí pouze alergenová imunoterapie.
(van)
