Kdy už je na umělé oplodnění příliš pozdě?
Čistě teoreticky vlastně skoro nikdy. Vždyť Indka Omkari Panwar, která díky mimotělnímu oplodnění porodila císařským řezem zdravá dvojčata ve svých sedmdesáti letech, je toho živým důkazem.
Jak je vidět, i čas se dá nějak obejít
Přibývající věk se jednoznačně podepíše na kvalitě vajíček. Tím samozřejmě klesá počet z nich vzniklých životaschopných a kvalitních embryí i možnost otěhotnění. Po dosažení věku 45 let se úspěšnost metod asistované reprodukce s použitím vlastních vajíček pohybuje kolem jednoho až dvou procent. Jinak je tomu ovšem v situaci, kdy jsou místo vajíček vlastních použita vajíčka od jiné dárkyně. V takovém případě může šance na otěhotnění vystoupat až k šedesáti procentům.
Existuje tedy věková hranice pro mimotělní oplodnění?
Jako doporučený maximální věk pro mimotělní oplodnění stanovuje vyhláška věk 49 let. Důležité je si povšimnout slov doporučený maximální věk, nejedná se tedy o věk přísně stanovený. Přesahovat tuto hranici se však nedoporučuje. Důvodem je to, aby dítě dospělo ještě za života matky.
Kolem placení musí být jasno
Jedinou v souvislosti s umělým oplodněním (IVF) přesně vymezenou věkovou hranicí je ta, která se týká úhrad mimotělního oplodnění zdravotní pojišťovnou. Podle zákona je totiž ze zdravotního pojištění hrazeno mimotělní oplodnění do věku 39 let + 364 dní, a to nejvíce třikrát za život. To tedy v praxi znamená čtyři cykly se stimulací vaječníků a v rámci nich maximálně tři cykly s přenosem embryí.
Ze čtyř cyklů se stimulací je vlastně jeden náhradní pro případ, že by se jeden přenos embrya neuskutečnil. I přesto je mimotělní oplodnění velmi drahá záležitost. Páry si musí za léky ke stimulaci připlácet a jiné procedury, které zvyšují šanci na úspěch, nebo zmrazení a uchovávání vajíček si musí plně zaplatit.
Jak se tedy zdá, je-li pozdě, či nikoli, určuje finanční situace, zodpovědnost lékařů a zdravý selský rozum.
(jas)
