Očima psychologa: Hlavní úkol v krizi je přečkat krizi

Jak projít obdobím nouzového stavu co nejlépe tak, abychom to všichni ve zdraví přežili, když navíc není jisté, jak dlouho bude tato situace trvat?

Základní je vyjít ze znalosti sebe sama. Každý víme, „kde nás bota tlačí“ nebo kde v krizových situacích jsme už dříve zažívali problémy, a na to je třeba dávat si pozor. Nečekat, až se rozjede něco, s čím si poradíme obtížněji, neboli přistoupit k tomu zodpovědně. Pro někoho to znamená dát si pozor třeba na alkohol, pro někoho jiného dát si pozor na zprávy… Jsou to rady, které se v těchto dnech dokola opakují, ale přijde mně, že je pořád bereme na lehkou váhu. Kdo z nás nekonzumuje zprávy? Kdo z nás vypne Facebook? Ty rady zní jednoduše, ale je v nich to nejpodstatnější, co můžeme pro sebe udělat. Podrobnější informace a podporu najdete na mých stránkách.

Je třeba co nejvíce napodobit běžný život

Co vlastně znamená to vykolejení z každodenních zajetých stereotypů, které máme všichni dlouhodobě nastavené? Co je na tom nejtěžší?

Když ztratíme nějakou strukturu, naše stereotypy, zvyky, návyky, tak nás to samozřejmě zúskostní a přinese nám to velký stres. Jsme biologické bytosti, potřebujeme mít předvídatelnost, rytmus, stejnost. Když je prostředí stejné a podobné a dokážeme ho předvídat a kontrolovat, cítíme jistotu. A to samé si musíme začít vytvářet teď, v těchto omezených podmínkách.

Jakým způsobem?

Zase platí nejjednodušší rady – udělat si nějakou strukturu, nějaký řád, opakovaný plán, rozvrh hodin. Dělat věci pravidelně, rozvrhnout si, kdy se čím budu zabývat. Tak abychom si stereotyp vytvořili nově v novém prostředí, a to co nejrychleji. Budeme tak kontrolovat alespoň svůj rozvrh a činnosti, což je pro psychiku důležité. A druhá věc je, že díky tomu, že začneme plánovat a rozvrhneme si, co budeme během dne dělat, se nám pravděpodobněji podaří udělat, co je v danou chvíli potřebné. Protože náš současný den by se neměl podobat našemu běžnému dni, jak jsme byli zvyklí ho doma trávit, tedy že přijdeme večer z práce a jenom odpočíváme. Musíme v prostředí domova co nejvíce napodobit náš běžný život a každý sám víme, co nám v běžném životě nejvíce prospívá.

Být tolerantnější a mít menší nároky na sebe i na ostatní

Rodiče nyní řeší domácí výuku dětí, mnoho lidí pracuje z domova, partneři jsou tak spolu téměř neustále. Je to bezesporu hodně náročné, ale může to zároveň do rodin přinést i něco pozitivního?

Může, ale neměl bych vysoká očekávání. Pořád si musíme uvědomovat, že jsme v krizi a krize není normální stav. Hlavní úkol v krizi je přečkat krizi, ne budovat lepší rodinné vztahy. Pokud se to povede, super. Pokud se to nevede, ještě bych se za to netrestal a neměl bych na sebe nějaké perfekcionistické nároky. Spíše bych najel na nějaký nouzový režim a snažil se být tolerantnější. Prozkoumat potřeby každého v rodině, i dětí, jejichž potřeby musíme taky respektovat – třeba samoty, menší či větší podpory. Nebo je spíše nechat být a snažit se dohromady hledat ten status quo, tak abychom dokázali spolu žít. A méně uklízet možná… Zkrátka nezvyšovat stres pro nikoho v domácnosti. Je to samozřejmě obtížné, ale je to podle mě jediná cesta.

Jaké nežádoucí vedlejší efekty může krize přinést do našich životů?

Myslím, že prohloubí ten stav, který jsme měli už před krizí. Pokud je někdo úzkostný, prohloubí to v něm úzkost. Jestliže byl někdo lehkovážný, lehkovážnost se mu ještě více vymstí. Obecný efekt bude, že to prohloubí naše výrazné stránky, které nemusejí být pozitivní – u někoho agresivitu, u jiného úzkost, u někoho starosti, u jiného pochyby… Pozitivní efekt bude v tom, že se s tím budeme muset konfrontovat a naučit žít, hledat nějaké metody nebo opatření, jak tuto stránku regulovat, aby nás nepřeválcovala.

Je tedy přínosem to, že se můžeme naučit lépe vnímat sebe a své potřeby?

Určitě ano, a ovládat je, kontrolovat je lépe. Je vlastně jedno, jestli je krize negativní nebo pozitivní. Události, které nás vykolejí z našeho zajetého stereotypu – a může jít třeba i o výhru v loterii, kdy lidi reagují podobným způsobem, – obnaží, co je v nás silné. S mimořádnou událostí se zkrátka snažíme vyrovnat tím, co je v nás nejsilnější, což má negativní i pozitivní aspekty.

Pomoc druhým: Kromě dobrého pocitu i odreagování od vlastních starostí

Mnoho lidí nachází svoji užitečnost v pomoci druhým či v solidaritě s ostatními, ať už jde o šití roušek, nebo třeba o jakoukoliv dobrovolnickou pomoc. Je to jeden ze způsobů, jak se s koronavirovou krizí lépe vyrovnat?

Naprosto základní. Mohli bychom dlouze povídat o tom, kolik faktorů nám v tom pomáhá. První z nich, že se díky tomu cítím dobře, sám za sebe, že jsem dobrý člověk a někomu jsem pomohl. Ten pocit transformuje mě i moje úzkosti a starosti, aspoň trošku si tím zlepšuju náladu. Dalším faktorem je, že díky tomu dokážu poodstoupit od svých starostí, že vidím, že někdo je na tom hůř nebo je ohroženější. Tím získávám nadhled i nad svojí situací. A možná vůbec nejvýraznější faktor je, že mi to pomáhá zaměřovat pozornost mimo sebe, mimo své starosti, mimo přemýšlení nad svými emocemi a nad tím, co bude, jestli ztratím práci nebo ne… Prostě se po nějaký čas zabývám někým jiným než sám sebou.

Na druhou stranu ne každý je nastavený tak, že má potřebu druhým pomáhat. Kolem sebe ale vidí, že ostatní se iniciativně zapojují. Může se u něj dostavit pocit, že je „špatný“, když nepomáhá?

Samozřejmě, to se také může stát. Na obecné úrovni to, že u sebe nerozliším potřebu pomoci druhým, je trošku nějaké varování k zamyšlení se nad svým životem, ale rozhodně mimo období krize, někdy až přejde. A pokud jde o aktuální stav, tuto potřebu nemám a respektuju a dodržuju všechna současná opatření, to samo o sobě naprosto stačí. Doporučil bych v takovém případě sociální sítě nesledovat a nezhoršovat svůj stav výčitkami.

Vnímáte sociální sítě a díky nim možnost být téměř nepřetržitě v kontaktu s ostatními lidmi v online prostoru jako přínos v této situaci?

Vliv sociálních sítí, a vlastně i médií, protože média dnes často vnímáme právě přes sociální sítě, je dnes zcela zásadní. Krize, ve které jsme, zdůraznila zásadním způsobem jak pozitiva, tak negativa sociálních sítí. Pozitiva jsou nám zcela jasná – můžeme být v kontaktu, můžeme sdílet, můžeme si volat. Negativní stránka věci je, že dochází k zahlcení, je toho prostě hodně a zahlcují nás už i dobré zprávy. Je proto potřeba naučit se to regulovat, tedy je dobré dopředu si dát časový limit, například „budu tam 30 minut a pak to vypnu“. Jinak negativa nad pozitivy převládnou. Těm, kdo jsou zahlceni tíhou zpráv a mají třeba i pocit zlosti, bych doporučil, aby využívali pro komunikaci jiné kanály než sociální sítě, kde se zprávy a názory zobrazují méně a které jsou určeny jen pro online komunikaci s druhými lidmi.

Co když se krizi zvládnout nedaří? Hlavně nezůstat sám

Co dělat, pokud se i přes veškerou snahu dostaví pocit, že krizové období přestávám zvládat já nebo někdo z mých blízkých? Kam se lze obrátit pro pomoc a co od pomoci očekávat?

Ještě než se dostanu k odpovědi, rád bych zdůraznil: Snažme se především do takového stavu nedostat. Protože když se nakonec dostaneme k nějakému odborníkovi, z intervence si odneseme jen ty stejné rady, které jsou k dispozici teď. Bohužel ochota lidí plnit tyto rady se zvyšuje až s negativním stavem, tedy pokud nejsou blízko nějakému zhroucení, tak zprávy nevypnou nebo skleničku neodloží. Ale to je špatně.

Buďme na sebe opatrní v tom smyslu, že si nasadíme režimová opatření, o kterých všichni víme – nějaký pohyb, dostatek spánku, vyhnout se alkoholu atd. Nechoďme zbytečně do konfliktů. A v případě pocitu, že situaci přestávám zvládat, především radím minimálně vyhledat někoho blízkého a probírat to s ním. Třeba si řekněte, že každý den v konkrétní hodinu si zavoláme. Nezůstaňte v krizi nikdy sám, využijte svoji síť lidí okolo.

Co se týče profesionální pomoci, jsou k dispozici nonstop telefonní linky i online řešení psychologické pomoci. A nestyděl bych se ani za medikaci, která může v krizi účinně pomoci, samozřejmě po konzultaci s lékařem.

Ukazuje se, že krizové období může trvat o dost déle, než si na začátku lidé vůbec dokázali představit. Dá se předpokládat, že až tento stav skončí, návrat zpátky do „normálních kolejí“ bude mnohem náročnější?

Opravdu hodně záleží na naší osobnosti a na její stabilitě a dalších faktorech zdravé psychiky, tedy „jak to asi celé vydržíme“, a v nemenší míře na tom, jak celý stav prožijeme – jaký režim si dáme, co budeme během něj dělat a taky co dělat nebudeme. A jak si poradíme třeba právě s tím, že nevíme, kdy to skončí, že se taková doba může prodlužovat. Že možná ani poté pro nás něco nebude fungovat jako dříve (práce, koníček) a podobně. 

Můžeme se ptát ještě jinak: V této krizi a těchto omezeních jsme všichni stejně. Všichni máme stejné zákazy. V čem se tedy liší, že někdo ji prožije – a až skončí, na tom bude – lépe a jiný hůře? A určitě můžeme spekulovat třeba o finančním zajištění nebo kvalitě rodiny. To všechno jsou faktory, které ten rozdíl mohou vysvětlit a určitě jsou významné. Přehlížíme ale ještě jeden, možná nejvýznamnější: Zcela zásadní totiž je náš postoj k celé krizi. Jak to celé vnímám? Co si o to říkám? Jak o tom přemýšlím? I o té délce, i o tom, co budu dělat pak… Své myšlení přece můžeme ovlivňovat. To není nic, co nám naše vláda dává rozkazem jako nařízení. Každý jsme za své přemýšlení zodpovědní a každý jsme v něm svobodný.

Autorské články psychologa Dalibora Špoka zaměřené na psychické rozpoložení v období krize najdete v seriálu Covid – manuál pro naši mysl na webu Psychologie.cz.

 (jez)