Sociální fobie
Dobrý den,
měl bych takový dotaz, s uvedením celého problému možná na trochu delší psaní.
Je mi 21 let a vždy jsem byl a jsem velmi nervózní člověk. Mám na mysli ve smyslu hlavně v komunikaci s lidmi, anebo když se nacházím v nějaké vypjaté, pro mě neznámé situaci. Přijde mi, že jsem v takových případech někdy až chronicky nervózní. Těžko se to takhle přesně popisuje, tak radši uvedu pár příkladů.
Například na základní škole, ale i na střední, když jsme měli třeba někam jet třeba na výlet, tak jsem z toho byl nervózní, měl jsem strach, bolelo mě břicho a to úplně bezdůvodně. Tohle se mi naštěstí už ale nestává, když někam jedu. Stejně tak, když jsem začal chodit na střední, tak už jen z toho faktu, že tam pojedu, mi bylo zle. Občas jsem radši byl doma a dělal, že mi je špatně, i když jsem to skoro hrát ani nemusel. Když mám být v nějakém novém prostředí, tak takhle reaguji. A tohle mi zůstalo i do dnes, ale možná ne s tak silným efektem, a pokud se tedy jedná o místo, kam chodím pravidelně, tak si zvyknu a jsem v pohodě.
Dělá mi problémy mluvit s lidmi, které neznám a ještě větší třeba ke skupinám. Nemám rád, když je na mě soustředěná pozornost lidí kolem. Také nerad telefonuji s lidmi, které neznám, proto mám radši textovou komunikaci, kde si v klidu mohu připravit, co chci sdělit. Po telefonu se bojím, že něco řeknu blbě nebo nebudu vědět, co říct a budu vypadat jako blbec. Ale abych to ujasnil, tak toto neplatí všeobecně ve všech případech. Obzvlášť hlavně, když jde o něco důležitého. Třeba u zkoušek, testů nebo na různých pohovorech.
Ale když se stane, že na mě třeba promluví někdo na ulici nebo v dopravním prostředku, tak i když člověka neznám, tak jsem celkem v pohodě a dokážu mluvit. Stejně tak, když jsem třeba v obchodě nebo v knihovně a potřebuji se na něco zeptat někoho, kdo tam pracuje. Třeba si jen promyslím, co chci říct, jak to formuluji, ale jsem celkem v klidu.
Tohle všechno ale platí jen s cizími lidmi. Když jsem mezi těmi, které dobře znám, tak jsem naprosto v pohodě. Mluvím, bavím se, komunikuje a nevadí mi, kdybych mluvil ke skupině nebo tak.
Teď se už dostávám do současnosti; po střední škole jsem chtěl zkusit jít na vysokou, zdůrazňuji slovo zkusit. Ale bohužel ze zdravotních důvodů (naprosto jiných než to, co tu teď popisuji) jsem nemohl. Takže jsem se snažil najít práci. Ale jako absolvent bez praxe se mi nedařilo. Na pohovorech jsem si velmi dobře nevedl, protože to je právě jedna z těch pro mě nejhorších možných situací, kde proti mě sedí člověk nebo více lidí, je na mě zaměřená pozornost a něco se ode mě očekává. Není mi dobře, bolí mě břicho, potím se, mám sucho v ústech, nevím, co říct a když něco řeknu, tak se bojím aby to neznělo hloupě. Zkrátka; žádnou práci jsem nenašel.
Když znovu nadešel čas vysokých škol, tak jsem si podal přihlášku a udělal přijímačky. Tentokrát jsem na vysokou šel hlavně, abych se ještě schoval před nutností hledání práce, což se mi nedařilo, i když bych radši pracovat a získával spíše praktické dovednosti a zkušenosti. Teď od září chodím na vysokou, ale poslední dobou si čím dál více uvědomuji, že mě to celkově nebaví, nenaplňuje mě to, nic mi to nedává a upřímně si myslím, že bych ji ani nezvládl udělat i kdybych chtěl, takže mi to tím pádem přijde i jako ztráta času. Od té doby, co jsem nad tím začal přemýšlet, i špatně spím. Bylo by hezké mít aspoň bakaláře a mohli by to být plusové bodíky při hledání práce, ale k tomu, co bych chtěl dělat, vysokou nepotřebuji. Mám 4-letou střední průmyslovou odbornou školu s maturitou.
A teď se právě nacházím ve velmi prekérní situaci; škola mě nebaví, radši bych šel pracovat, ale v tom mi hlavně brání moje sociální fóbie, jestli by se můj problém dal takto charakterizovat. Nebo aspoň nějaký její druh. Pár dní před tím, než jsem sem napsal, jsem si vyhledával informace na internetu.
Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili a nenutí a když jsem vysvětlil jak to je, tak to vzali v pohodě. Můj momentální plán je, že během toho, co budu chodit do školy, si budu hledat práci a kdyby se mi někde zadařilo, tak ukončím studium. Ale toho hledání práce se právě bojím, i když bych ji vážně chtěl. Chodit do školy a připravovat se na testy, zkoušky se mi také teď protiví víc než kdy v životě. Ale být úplně doma také nechci a nemůžu. To by se nelíbilo ani mým shovívavým rodičům. Nedávno jsem měl právě domluvený jeden pohovor na pozici, která by mě opravdu bavila, ale když jsem tam skoro přišel, tak jsem byl tak nervózní a vyklepaný, že jsem se otočil a zmizel. Sám se za to před sebou stydím.
Moje otázka teda zní, jestli bych měl svou situaci nějak řešit, případně jak (po zdravotní stránce) a jestli prostě nemáte nějakou radu. Nebo jestli je tohle normální chování každého člověka, ale já to je šíleně přeháním? Děkuji a cením si každého, kdo to dočetl do konce. Přeji hezký den.
Specializace: Praktické lékařství pro dospělé Pracoviště: Ambulance praktického lékaře Benátky nad Jizerou
Dobrý den, pokud bych měla začít obecně, tak sociální fobie je úzkostná porucha, která pů...
