Netajte před dítětem jeho nemoc
Dítě pozná, kdy mu okolí neříká pravdu. To platí i o jeho zdravotním stavu. Přitom i menší dítě je schopné pochopit, co se s ním děje. Důležité je při vysvětlování zvolit ta správná slova.
Existují tři základní otázky: Kdo, kdy a jak by měl říct dítěti o jeho infekci hepatitidou? Většina odborníků i pacientů se shoduje na tom, že by se dítě mělo tuto zprávu dozvědět z úst rodičů, jakmile bude schopné informaci porozumět. Obvykle se hovoří o věku od 8 let. Nicméně to může být i dřív, pokud se dítě ptá na otázky týkající se své nemoci. Včasné sdělení diagnózy do velké míry ovlivňuje, jak se dítě s touto skutečností vyrovná a taky jaké budou další vztahy uvnitř rodiny.
Dvě hlavní pravidla
Ať už se rozhodnete pro jakýkoliv způsob sdělení informace, měli byste se řídit vždy dvěma hlavními zásadami:
- Nikdy dětem nelžete. Nemusíte ihned infekci pojmenovat, pokud jsou děti příliš malé, ale nikdy jim nelžete. Krátkodobé vyřešení situace pomocí lži zdaleka nevynahradí ztrátu důvěry mezi vámi a dítětem.
- Sdělte dětem informaci tak brzy, jak jen můžete – a to zejména pokud se dítě začíná ptát. Čím déle to odkládáte, tím těžší to pak bude. Navíc hrozí, že tím podkopete důvěru dítěte ve vás.
Promyšlený způsob sdělení pomůže rodiči i dítěti
Neexistuje žádný "pravý návod", jak dítěti říct o jeho infekci.
Tyto rady vám nicméně mohou pomoci se připravit na rozhovor s dítětem:
- Vhodné místo – Jaké místo je nejvhodnější pro rozhovor? Kdo všechno by u toho měl být? Pokuste se vybrat pro rozhovor příjemné a nerušené místo. Obecně se jeví jako nejlepší, když jsou u rozhovoru jen rodiče (rodič) a dítě. Vyhněte se rozhovoru, pokud jste naštvaní nebo jste se právě pohádali.
- Nejdůležitější informace – Rozmyslete si, jakou nejdůležitější myšlenku chcete, aby si dítě z rozhovoru odneslo. Může to být například zpráva typu: Nic se tímto nemění… Jen jsme viru dali jeho jméno… Vždy tu pro tebe budeme… Nikdy jsme ti nelhali… Nemůžeš za to (nic, co jsi udělal, nezpůsobilo, že jsi nemocný).
- Srozumitelný slovník – Jak přesně řeknete dítěti diagnózu? Doporučuje se navázat na předchozí povídání, když bylo dítě mladší. Můžeme začít například takto: „Vzpomínáš si, jak jsme ti říkali, že v tvé krvi je malá živá částice? Taky víš, že kvůli ní chodíme každý rok na odběry krve. Ta malá částice je virus a nazývá se virus žloutenky B (C…).“
- Otázky – Připravte se na to, že se dítě bude ptát. („Jak jsem se nakazil? Jak jste se nakazili vy? Můžu za to, že jsem nemocný? Kdo další v rodině je nemocný? Jak to, že nejsou sourozenci nemocní? Zemřu? Bude to bolet? Kdo ví, že jsem nemocný? Komu to mohu říct? Můžu se oženit/vdát a mít děti, nebo taky budou nemocní?“)
Další komunikace je neméně důležitá
Dítěti může trvat týdny, měsíce nebo roky, než se vyrovná s danou skutečností. Rodiče by měli poskytnout dítěti dost času a nezahlcovat jej více informacemi, než je ochotné nebo schopné přijmout. Zároveň by se neměli vyhýbat jeho dalším otázkám, i když to může být pro rodiče náročné. Většinou totiž samotné sdělení diagnózy rodiče emocionálně vyčerpá.
Čím méně tajemství v rodině, tím lépe
Děti se často ptají, komu mohou o své chorobě říci. Počítejme s tím, co se stane, pokud jim zakážeme o nemoci s kýmkoliv mluvit. První věc, co udělají, bude, že půjdou a někomu o infekci poví. Proto je lepší se s dítětem domluvit, s jakým dalším člověkem si může o chorobě popovídat (například jeho dětský lékař). Stejně tak o tom, zda se o chorobě dozví sourozenec, by mělo po domluvě s rodiči rozhodovat samo dítě. Platí však, že tajemství rodině spíš škodí než prospívají.
(blš)
Zdroj: www.hbvadvocate.org
