Ukaž mi tvoje, já ti ukážu moje...

Děti v předškolním věku jsou svým tělem okouzleny. Jejich touha prověřit rozdíly mezi „tvým a mým” je přirozenou součástí jejich rozvíjejícího se uvědomění si sebe samého a své sexuální ztotožnění. „Hra na doktora” je mezi dětmi všeobecně populární...

Ucho je ucho je ucho...

... a penis je penis nebo pohlavní úd, nikoliv „lulánek” a pochva je pochva, což je ovšem ta část zevního pohlavního ústrojí, která není vidět. Správný český název (přejatý z latiny) pro to, co na dívce vidíme, je „vulva”. Není to nijak hezké slovo, náš jazyk je ve spisovné terminologii chudý a rozhodně ne zvukomalebný.Máme však spoustu synonym, která nejsou vysloveně vulgární a přece přesnější než „tam dole”. Mnohá jsou krásná a romantická. #IMG#

Pokud rodiče užívají nepřesné názvy sexuálních částí těla, vysílají signál, že jsou tyto partie nějak divné nebo že je s nimi něco v nepořádku, popřípadě že by se o nich nemělo mluvit. Děti jsou pak často v rozpacích a za své genitálie se stydí.

Mnoho studií prokázalo důležitost poučení dětí o správných názvech sexuálních částí těla. Kromě propagace pozitivního sexuálního postoje může být přesná terminologie časem velmi důležitá. Například, když se dítě pokouší popsat zranění nebo sexuální zneužití, mělo by být vybaveno mnohem preciznějším jazykem, než jen výrazy typu „tam dole”.

Dítě často nazývá sexuální části těla termíny, které slyší od kamarádů. Je úplně v pořádku, když v tu chvíli řeknete: „Někdo říká lulánek, ale je to trochu hloupé slovo. Správně se říká penis a bude lepší, když to budeš říkat také tak.” Nám připadá tak prostá faktická odpověď triviální, ale pro dítě je to užitečná lekce, vzbuzuje váž­nost a zdravý přístup k vlastnímu tělu a k sexualitě všeobecně. Nechcete-li užívat spisovnou terminologii, dohodněte se na jasném slovníku, aby sdělené infor­mace byly vždy přesné. Hodí se to, a staršímu dítěti lze pak názvy korigovat.

Co je to???

Tříleté dítě se velmi zajímá o tělo, a nejen o své vlastní. Projevuje se zde zvláštní zaujetí pro se­xuální rozdíly a funkce těla. Tento zájem bývá demonstrován různými způsoby - hrou „na dok­tora”, sledováním maminky a tatínka v koupelně, hraním si s genitáliemi, porovnáváním částí těla s kamarády druhého pohlaví ne­bo sourozenci.

Touto dobou se někdy dívka začne vyptávat, zda byl její penis odříznut, a chlapci chtějí vědět, „co to je” (maminčina prsa). Naskýtá se velké množství možností, jak se podělit o informace o sexualitě, růstu a vývoji.

Otázky a odpovědi:

• Otázka: Co se stalo s mým lulánkem?
  Odpověď: Nikdy jsi žádný neměla. Lulánek, tedy penis, mají jen chlapci. Holčičky mají po­chvu.
• Otázka: Můžu se podívat, kudy z tebe vylezlo miminko?
  Odpověď: Miminko vyšlo prostorem mezi mýma nohama, říká se mu pochva. Raději bych ti ji neukazovala, protože to je intimní část mého těla. Chceš se podívat do knihy, jak se rodí děti?
• Otázka:Proč Pavel při čurání stojí a já musím sedět?
  Odpověď: Pro holčičky je lepší, když při močení sedí. Jejich „čurání”, správně se říká moč, prochází malým otvorem vedle pochvy. Chlapci močí penisem.
• Otázka: Můžu mít dítě, až budu velký?
  Odpověď: Ne, Jendo, jenom žena může mít dítě. Má v těle zvláštní prostor, říká se mu děloha, kde dítě roste. Ale ke vzniku dítěte je potřeba i maminka i tatínek. Až vy­rosteš, můžeš být tatínkem, jestli budeš chtít.

To je jen několik nápadů, jak mohou rodiče odpovídat. Sami se rozhodnete, jak s otázkami svého dítěte naložit. Základ je v tom, že dítě v tomto věku vyžaduje základní informace a zaslouží si jed­noduché, ale přesné odpovědi. Důležité je dítě neodradit. Je to skvělá příležitost, jak získat trochu praxe. Vy­užijte nyní snadné otázky. Pomůže vám to vyrovnat se později s těmi těžšími.

Ukaž mi tvoje, já ti ukážu moje...

Vaše tříletá Jana a její malý kamarád Roman si tiše hrají nahoře . Příliš tiše. Co tam ty děti děla­jí? Dveře do Janina pokoje jsou zavřené. Odoláváte nutkání vejít dovnitř (zrovna jste ji poučili o soukromí - respektování zavřených dveří atd.) a zaťukáte. Z pokoje zaslechnete chichotání a zdá se vám, že slyšíte slaboučké „dále”. Tak vejdete.

A tam stojí Jana a Roman a důkladně se zabývají klasickou předškolní hrou, hrají si na doktora. Svlékli si šaty a jsou zaujati vzájemným prohlížením. Co teď?

Můžete být v šoku a rozzlobit se: „Co tu vy dva děláte? Hned se oblečte a ať už vás takhle nikdy nevidím! Romane, pojď rychle domů!"

Signál, který z toho dětem plyne: Ty děti jsou hrozné, zvědavost na vlastní tělo je špatná, nahota je nevhodná. To samozřejmě zanechá v dětech pocit zmatku, studu a bolesti. A ony jen projevily zájem o tělo, vlastní všem tříletým dětem.

Možná, že se nerozčílíte a pochopíte dětskou zvědavost: „Tak se mi zdá, že vás zajímá, čím se liší chlapeček od holčičky. Než se obléknete, najdu obrázkovou knížku a podíváme se na to.”

Signál: Zájem o lidské tělo je normální, je lepší být oblečený, pomůžu vám něco se o tom dozvědět.

Na tuto situaci lze reagovat mnoha způsoby. Než zareagujete, podívejte se na jejich chování dět­skýma očima. Děti v předškolním věku jsou svým tělem okouzleny. Jejich touha prověřit rozdíly mezi „tvým a mým” je přirozenou součástí jejich rozvíjejícího se uvědomění si sebe samého a své sexuální ztotožnění.

„Hra na doktora” je mezi dětmi všeobecně populární a pravděpodobně se s ní setkáte i ve vlastní rodině. Věřím, že si vzpomenete, jak jste ji hráli sami. Přistihli Vás tehdy dospělí? Jak reagovali? Určitě ne tak dobře, jak to dokážete vy. Odpověď si připravte předem a mějte na paměti poselství, která chcete vyjádřit. Místo negativní impulsivní reakce nabídněte smyslu­plnou a jasnou odpo­věď.
Bez ohledu na to, jak jste se s touto situací vyrovnali, je dobré prodiskutovat tento problém s ostatními rodiči. Možná, že nebudou s vaším řešením souhlasit, ale ocení, že jste je o všem in­formovali. Dostanou tak šanci sdělit rodinné hodnoty a přesvědčení svým dětem.

MUDr. Ondřej Trojan

Kapitola z druhého vydání knihy "O čápech, vránách a dětech" (Grada 2005)