Závažná choroba nutí kuřáky přestat kouřit
Nezvládne to žádná negativní reklama ani nápisy na krabičkách cigaret. Když nemáte dost vůle přestat kouřit, jednoduše nepřestanete.
Neustále slyšíme ze všech stran, jak kouření škodí zdraví, jak je populace stále více obézní a jak se nezdravě stravujeme. Tyto zlozvyky (kouření, málo pohybové aktivity, nevhodná strava) jsou přitom příčinou mnoha chorob, které nakonec vedou k předčasné smrti. Přesto se málokdy snažíme něco s tím udělat. Obrat ale může nastat, pokud se dozvíme, že opravdu trpíme závažnou chorobou, například rakovinou plic, nebo jsme prodělali infarkt.
#IMG#Při závažné nemoci je se zlozvyky konec
Tato náhlá změna chování je jakýmsi pudem sebezáchovy, který je silnější než chuť na cigarety. Při jednom výzkumu bylo mezi lety 1992 a 2000 sledováno přes 7 700 kuřáků. Byli to lidé ve středním věku, ovšem mladší 75 let. Za celou dobu pozorování z tohoto velkého vzorku lidí přestala kouřit jedna pětina lidí. A většinou to byli právě ti, u kterých lékaři zjistili vážnou chorobu. Nejčastěji šlo o mrtvici, rakovinu, cukrovku nebo onemocnění plic a srdce.
Tito lidé po sdělení diagnózy začali vyznávat zdravější způsob života. Začali se lépe stravovat, cvičit a také přestali kouřit. Pokud byli zároveň obézní nebo trpěli nadváhou, tímto životním stylem zredukovali třetinu své váhy.
Více nemocí, větší změny
Největší změnu ke zdravému životnímu stylu udělali lidé, kteří se dozvěděli, že trpí dvěma a více nemocemi. Lékaři se proto domnívají, že lidé se závažnou diagnózou budou přístupnější jejich dobře míněným radám.
Na závěrech odborníků vlastně není nic moc překvapivého. Většina lidí se nad sebou zamyslí až ve chvíli, kdy jim lidově řečeno „teče do bot“. V tuto dobu jsme totiž přístupnější změnám ve vztahu k našemu zdraví.
Lidé trpící nějakou chorobou jsou rovněž v kontaktu se zdravotním systémem, ať už při pravidelných kontrolách v ambulanci, nebo při hospitalizaci v nemocnici. Tam je poté mohou odborníci nasměrovat tím správným směrem a výchovně na ně působit.
(ercp)
Zdroj: Arch Intern Med. 2009; 169 [3]: 217–218.
