Autoimunitní hepatitida – tak trochu jiná žloutenka

Náš imunitní systém má za úkol chránit naše tělo. Někdy ale vlastní obranyschopnost "vytáhne do boje" i proti určitým strukturám sobě vlastním a začne je tím poškozovat.

Autoimunitní hepatitida nebo také autoimunitní chronická hepatitida je progresivní zánět jater. Může být pojmenován i jinak, například jako chronická aktivní autoimunitní hepatitida (CAH), idiopatická chronická aktivní hepatitida nebo lupoidní hepatitida. Mnoho názvů pro jedno onemocnění. Příčina tohoto zánětu není přesně zjištěna, je ale spojena s abnormalitami lidského imunitního systému. Ten vytváří protilátky proti buňkám vlastního těla, v tomto případě proti buňkám jater.

Když tělo bojuje samo se sebou

Autoimunitní hepatitida byla poprvé popsána v roce 1950 jako onemocnění mladých žen, spojené se zvýšenou hladinou gamaglobulinů (protilátek) v krvi a chronickou hepatitidoukou při jaterní biopsii. Přítomnost protilátek proti buněčnému jádru a podobnost některých příznaků s příznaky choroby zvané systémový lupus erythematodes (SLE) vedla k označení lupoidní hepatitida. Spojení těchto dvou chorob bylo později vyvráceno. Nemoc je nyní označována jako autoimunitní hepatitida.

Ohroženy jsou hlavně mladé ženy

Typickými pacienty s autoimunitní hepatitidou jsou ženy. Tato nemoc může začít v jakémkoliv věku, nejčastější je ale v dospívání nebo v rané dospělosti. Většina pacientek také trpí i jinou autoimunitní chorobou, jako je například ulcerózní kolitida, diabetes mellitus, vitiligo (ztráta pigmentace kůže) nebo Sjögrenův syndrom.

Nejčastějšími příznaky autoimunitní hepatitidy jsou:

• únava,
• bolesti břicha a kloubů,
• svědění,
• žloutenka,
• zvětšená játra.

Pacienti mohou mít rovněž komplikace pokročilé chronické hepatitidy s jaterní cirhózou, jako ascites (přítomnost tekutiny v dutině břišní) nebo duševní zmatenost nazývanou encefalopatie. Pro přesné určení diagnózy a určení šance na vyléčení je nutné podstoupit biopsii jaterní tkáně.

Jak se autoimunitní hepatitida léčí?

Pouze asi 10 % pacientů s odhalenou autoimunitní hepatitidou přežije více než deset let. Pro léčbu se používají především přípravky ovlivňující imunitní systém pacienta a také takzvaná symptomatická léčba. Při ní se neléčí přímo příčina nemoci, ale pouze její příznaky jako třeba zvýšené hladiny jaterních enzymů (zjištěné jaterními testy). Použít lze také léčbu kortikoidy, ty jsou ale pouze na lékařský předpis a při dlouhodobém užívání mohou mít nežádoucí účinky. Mezi neduhy s touto léčbou spojené patří zejména vysoký krevní tlak, diabetes, žaludeční vředy, řídnutí kostí, šedý zákal.

Cílem léčby autoimunitní hepatitidy je úplné vyléčení nebo alespoň utlumení této nemoci. Zhruba dvě třetiny až tři čtvrtiny pacientů měly po léčbě jaterní testy v normálním rozmezí. Dlouhodobé studie navíc ukazují, že u autoimunitní hepatitidy se mnohem snazší dostat nemoc pod kontrolu než ji úplně vyléčit. Proto většina pacientů potřebuje dlouhodobou udržovací léčbu.

Ne všechny pacienty s autoimunitní hepatitidou je ale možné vyléčit. Přibližně u 15–20 % lidí s těžkým onemocněním se stav nadále zhoršuje navzdory zahájení vhodné léčby. U takových pacientů je velice nepravděpodobné, že by jejich onemocnění bylo léčitelné pomocí „normálních“ léčebných postupů. Zde je pak na místě zvážit možnost transplantace jater.

(kam)

Zdroje: www.hepatitis-central.com