Rozvoji cukrovky zabránil „za pět minut dvanáct“. I díky orientačnímu měření krevního cukru v lékárně
Milan měl různé představy o tom, jak vstoupí do šesté dekády svého života, ale že to bude milník pro radikální změnu jeho dosavadního životního stylu, by ho ani nenapadlo. A vše kvůli cukrovce, která se u něj pozvolna začala rozvíjet. S podporou rodiny se mu zatím naštěstí podařilo její postup zastavit.
Podezření na cukrovku vznesla jeho manželka. Jemu na mysl nepřišla
„Vždycky jsem sám o sobě tvrdil, že jsem zdravý ‚jako řípa’ a doktory jsem celý život něpotřeboval a potřebovat nebudu,” uvádí svůj příběh Milan, který pracuje jako vlakový dispečer a bydlí v malém okresním městě. „Nikdy jsem sice nekouřil, ale je pravda, že své oblíbené ‚vepřo knedlo’ a pivečko jsem si nikdy odpustit nedokázal a pravidelný pohyb neprovozoval, vždyť mě manželka doma prohání až až”, dodává s úsměvem. Když oslavil šedesátku, musel si, ač nerad, přiznat, že tím okamžikem na sobě začal pociťovat známky stáří. Už se necítil plný energie jako dříve a přistihl se, že čím dál častěji navštěvuje toaletu. Sice nad tím mávl rukou, že se tak hlásí jen zvětšená prostata, obvyklý společník zralých mužů, ale manželka si tak jistá nebyla. Nedávno totiž poslouchala při vaření rádio, v němž mluvil jeden lékař o raných známkách cukrovky 2. typu a popis obtíží na Milanův případ perfektně seděl.
Cukrovka za dveřmi si v jeho životě vyžádala zásadní obrat
K lékaři by ho nikdo nedostal. Na opakované naléhání své ženy se však nechal přesvědčit, že alespoň navštíví lékárnu Dr. Max a v rámci jejich služby Preventivní péče si nechá orientačně změřit koncentraci krevního cukru. „Ačkoliv to měl být jen způsob, jak jsem své ženě chtěl zavřít ústa, nakonec jsem docela koukal, když mi lékárník oznámil, že mám skutečně vyšší koncentraci krevního cukru, než je běžné, a doporučil mi okamžitě zamířit za svým lékařem,” popisuje Milan. U něj si vyslechl diagnózu tzv. prediabetu. Lékař mu vysvětlil, že cukrovka vznikla na podkladě jeho nezdravého životního stylu, proto je základem léčby jeho radikální změna, kterou podpoří předepsaný lék. Zdůraznil mu, že na lék samotný se nemůže spoléhat, musí začít sám u sebe a docházet k němu na pravidelné kontroly. Pokud bude ve své snaze úspěšný, je možné, že u něho cukrovka vůbec nepropukne, případně se zbrzdí rozvoj jejích komplikací.
Změna se propsala do mnoha oblastí jeho každodennosti
Milan se svých zvyků velmi obtížně zbavoval a postupně krok za krokem zaváděl ty zdravější – nejprve si v hospodě s kamarády musel začít objednávat místo piva jen vodu, což mezi nimi vzbudilo velké haló. Dále musel začít dbát na své stravování, přestal se stravovat po hospodách a manželka mu musela začít vařit zdravěji. Učila se recepty s minimem sacharidů. To však nebylo všechno: Musel si denně po každém jídle měřit glukometrem koncentraci krevního cukru. „Brzy jsem zjistil, že i koláč ke snídaní mi ji vystřelí do nebeských výšin. Jak jsem se s glukometrem učil zacházet, lancetami jsem si rozpíchal bříška všech prstů,” vzpomíná Milan. Musel se také seznámit s kalorickými tabulkami a vyhledat v nich všechno, co pozře, a zanést to do aplikace. Nejhorší však bylo vnést do života pohyb, protože ten v něm nebyl přítomen vůbec. „Na radu lékaře jsem začal s rychlejší chůzí, a než jsem vyšel pár poschodí do práce, nemohl jsem pobrat dech a lil ze mě pot. Všemi těmi nároky, které na mě byly kladeny, jsem se cítil zpočátku úplně zahlcen,” přiznává Milan.
Proti cukrovce nebyl sám, rodina ho v boji s ní podržela
Kdyby s přízrakem cukrovky bojoval Milan sám, pravděpodobně by jeho vůle brzy povolila, ale ve změně životního stylu ho podporovala jeho rodina a tu zklamat nechtěl. Manželka se starala o pestrost jeho stravy, vzala ji jako příležitost zlepšit stravování celé rodiny a syn s dcerou s ním začali každý den sportovat. Postupně si vybudoval disciplínu v měření krevního cukru a počítání sacharidů. O cukrovce se také vzdělával, aby věděl, jak co nejúčinněji předcházet jejím komplikacím.
Rok se s rokem sešel a jednašedesátiletý Milan už zdaleka nebyl tím Milanem před rokem. „Byl jsem odhodlaný něco pro své zdraví udělat a vytrvat v tom, co mi síly vydrží,” tvrdí Milan. Od dětí a manželky dostal rotoped, aby si udržel potřebný pohyb i ve dnech, kdy bude ošklivo. Přes prvotní nesnáze a zaváhání se mu podařilo nastavit rutinu, která odvrátila trajektorii rozvoje cukrovky. Jeho lékař o něm dokonce mluví jako o vzorném pacientovi, který dokázal využít šance, které mu prediabetes ke změně svého dosavadního života nabídl, a jako důkaz, že tak rozsáhlé přenastavení směru v životě je sice náročné, ale ne nemožné.
(pok)
