Kvalitu života při srdečním selhání určuje nejen medicína, ale i zodpovědnost pacienta

Zadýchávání při běžných činnostech jako varovný signál srdečního selhání

Co nejčastěji člověka upozorní na to, že jeho srdce selhává?

Pokud se dotyčný pravidelně hýbe čili je nějakým způsobem aktivní, většinou zná své tělo a dokáže na něm poznat určité změny. Pacienti často přicházejí s tím, že když jdou na nákup, na procházku s pejskem či domů do schodů, musí se častěji zastavovat kvůli zadýchávání. Kromě toho, že nemohou popadnout dech, všímají si také oteklých nohou a v noci najednou potřebují pod hlavu více polštářů.

Kdy s těmito obtížemi přicházejí pacienti za vámi a jaká vyšetření při podezření na srdeční selhání provádíte?

Někteří přicházejí při prvních obtížích při námaze, jiní až tehdy, když mají problémy i v klidu. Co se vyšetření týká, zcela standardně se provádí EKG, echokardiografické vyšetření neboli ultrazvuk srdce. Při něm hodnotíme celkovou funkci srdce – systolickou i diastolickou (podle fáze stažení srdce), velikost srdečních oddílů nebo vzhled a funkce chlopní.

Léčba srdečního selhání záleží na jeho příčině

Co je hlavním cílem léčby srdečního selhání?

Rozhodně stabilizace stavu nemocného. Snažíme se odstranit příznaky choroby, pokud možno vyřešit její příčiny a zabránit dalším komplikacím a návratu potíží. Léčba srdečního selhání je vždy kombinací více léčebných metod.

Jaké léčebné možnosti jsou v dnešní době k dispozici a v jakém případě postačí užívat léky, a kdy už je nutná operace?

Léčbu volíme podle příčiny onemocnění.

Pokud je srdeční selhání na podkladě tzv. systolické dysfunkce, vždy pátráme po přítomnosti poruch srdečního rytmu (arytmií) či po postižení věnčitých tepen srdce.

U diastolického srdečního selhání neexistuje pouze jedna příčina, ale mnoho rizikových faktorů. V případě zjištěné arytmie zahajujeme léčbu léky na uklidnění tepové frekvence a nutné je i ředění krve kvůli prevenci cévní mozkové příhody. Po zaléčení je pak nutné nastolení správného srdečního rytmu výkonem zvaným elektrická kardioverze.

Když je příčinou srdečního selhání ischemická choroba srdeční neboli aterosklerotické postižení tepen srdce, laicky nazývané kornatění tepen, provádíme tzv. revaskularizaci, tedy obnovení průtoku zúžených tepen.

V případě, že je nález na tepnách příliš pokročilý, bývá nutné přistoupit k operačnímu výkonu zvanému bypass koronárních tepen.

Po operaci asi pacienta čeká spousta povinností…

Nutná je vždy spolupráce s lékaři a jejich pravidelné hodnocení zdravotního stavu nemocného. K tomu pomáhají kontroly krevního tlaku či sledování laboratorních výsledků. Pacient by měl také pravidelně užívat léky několika skupin, které mají vliv na jeho kvalitu života a ovlivňují případný postup onemocnění.

Jaké je poslední možné řešení, když veškerá léčba selhává?

Při nezlepšujícím se srdečním selhání jsou k dispozici nejnovější léčiva a případně přístrojová léčba.

Disciplinovanost pacienta – základní stavební kámen úspěšné léčby srdečního selhání

Na čem záleží, jak kvalitní bude pacientův další život s tímto onemocněním?

Zásadní je především odhalit příčinu onemocnění a najít možnosti jejího odstranění. Dále je pak samozřejmě důležitá disciplinovanost pacienta – jak v otázce případných režimových opatření, tak co se týče lékařských doporučení. Kromě pravidelného užívání léků zlepšujících funkci srdce, a tedy prognózu nemocného je přínosná, někdy dokonce nezbytná významná úprava životního stylu. Ta spočívá třeba v redukci hmotnosti, ale i v poctivé léčbě přidružených onemocnění, jako je vysoký tlak nebo cukrovka.

Jaká je obecně prognóza lidí s chronickým srdečním selháním, co říkají statistiky?

Bez léčby je jejich prognóza nepříznivá. U akutního srdečního selhání musí být téměř polovina pacientů do roka znovu hospitalizována pro tzv. srdeční dekompenzaci. Bez léčby a beze změn životního stylu umírá do jednoho roku až 40 % pacientů. Pokud se podaří při diagnóze srdečního selhání odstranit příčinu, není sice člověk navždy bez omezení, ale dostává se do stadia tzv. chronického srdečního selhání. Pak záleží na mnoha faktorech, jak dlouho bude v dobrém stavu, bez dekompenzace. U chronického srdečního selhání umírá asi polovina pacientů do 5 až 8 let. Většinou je stav zhoršován několika dalšími návraty (recidivami) původního onemocnění, mnohdy ischemickou chorobou srdeční – tedy dalším postižením srdečních tepen.

Proč počty nemocných se srdečním selháním stále stoupají?

Je to tím, že roste množství lidí trpících obezitou a dalšími metabolickými onemocněními, tím stoupá počet srdečních selhání na podkladě diastolické dysfunkce (tzv. diabetické kardiomyopatie), dále tím pádem roste počet postižených na podkladě ischemické choroby srdeční, tedy systolické dysfunkce.

Prevence je sice dvojí, její principy bývají však jen jedny

Jaká je nejúčinnější prevence srdečního selhání?

Podle doporučených postupů České kardiologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně rozlišujeme tzv. primární a sekundární prevenci srdečního selhání.

Primární prevence spočívá v důsledné léčbě všech chorob, které mohou vést ke vzniku komorové dysfunkce – jedná se o léčbu vysokého krevního tlaku, poruch srdečního rytmu, akutních forem ischemické choroby srdeční se snahou o obnovu průtoku infarktové tepny, chirurgickou léčbu chlopenních vad a prevenci vzniku dalších onemocnění srdečního svalu se známou a odstranitelnou příčinou (alkoholem, látkami určenými zejména k léčbě nádorových onemocnění s neblahými vedlejšími účinky na srdce, tzv. kardiotoxickými cytostatiky, a onemocněními žláz s vnitřní sekrecí, tzv. endokrinními).

Sekundární prevence srdečního selhání přichází na řadu při již známé komorové dysfunkci, které lze zabránit, nebo ji alespoň významně zpomalit také některými léky, při jejím vyústění do již projeveného srdečního selhání a zhoršením již existujícího srdečního selhání. Nezbytnou součástí sekundární prevence je také odstranění všech stavů a faktorů zhoršujících srdeční selhání, mezi které patří ischemické srdeční onemocnění, vysoký krevní tlak, arytmie, infekční onemocnění, anémie, metabolické poruchy a podobně. Lze tedy říci, že principy primární a sekundární prevence jsou často totožné.

(hno)