Sportem ku zdraví… ale s rozumem!

Touha po zdraví, boj s nadbytečnými kilogramy a lákavá představa štíhlého těla nebo snaha o řešení již vzniklých zdravotních problémů, … Důvodů vedoucích k rozhodnutí začít se sportem „už konečně jednou provždy“ je nespočet. Jak ale na to, abychom neskončili tak rychle, jak jsme začali? Poradí vám lékař z oboru tělovýchovného lékařství. 

Hýbeme se stále méně. Proč?

Pohyb jako takový má bezpochyby blahodárné účinky na celkovou kondici, metabolismus, činnost pohybové i oběhové soustavy i funkce jiných orgánů. Příznivě ovlivňuje dokonce i koncentraci a paměť. Jak je to ale se zdraví prospěšným pohybem ve skutečnosti? Není žádným tajemstvím, že jakýkoliv sport je mnohem snazší pro aktivní, zdravé a nezřídka spíše mladší jedince v dobré kondici. Pro osoby s určitým omezením, počínajícím nebo již rozvinutým onemocněním a přibývajícími kilogramy i léty ale může být velmi obtížné s pohybem začít. Mnohdy jsme odrazeni prvními neúspěchy, protože na sebe klademe přehnané požadavky a čekáme výsledky, které bychom byli schopni podat před několika desítkami let, na vrcholu své kondice.

Právě nerespektování současného zdravotního stavu a omezení, která konkrétní nemoc přináší, je jednou z nejčastějších chyb v počátcích snahy pravidelně se hýbat. Tito lidé tak mnohdy s pohybem končí velmi záhy, protože je to prostě „nepříjemné, únavné, otravné a člověk se po tom cítí mnohem hůř“. Hojným argumentem je i „stejně to k ničemu nevede a necítím žádné zlepšení, tak proč se snažit?“.

Chcete u sportu vytrvat? Začněte pomalu a respektujte své možnosti! 

Jak a kdy s pohybem začít, jakou aktivitu si vybrat, abychom si spíš neublížili, a jak zdaleka není tělovýchovné lékařství jednotvárným oborem, na to jsme se zeptali doc. MUDr. Jiřího Radvanského, CSc., z Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole.

Doc. MUDr. Jiří Radvanský, CSc.

Primář tělovýchovného lékařství Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole.

odborník uLékaře.cz

Jak by měl začít rozumně sportovat právě člověk s některým z civilizačních onemocnění (například s onemocněním srdce a cév, cukrovkou nebo obézní pacient s artrózou), který chce prospět svému zdraví, když je pro něj jakákoliv pohybová aktivita obtížná?

• Pro naše studenty rád používám modely. Na tohle se výborně hodí virtuální pan Vomáčka, nomen omen: jedl hodně knedlíků, pil moc piva, nesportoval a nyní má zdravotní problémy. Tady si napřed musíme definovat, co máte na mysli pod pojmem „sport“ u člověka, kterého jste uvedla výše: nikdy moc nesportoval a nyní mu doktoři „nalepili“ nějakou diagnózu, jako je metabolický syndrom, ICHS nebo cukrovka druhého typu.

Metabolický syndrom nastupuje plíživě, začněte proti němu bojovat včas!

• Já bych se mnohem raději bavil o pohybu a dietním režimu pana Vomáčky, ale před deseti nebo dvaceti lety: to už velmi pravděpodobně měl jeden nebo více z těchto příznaků, které pak mohou, ale nemusí vyústit v metabolický syndrom (Pozn. red.: Metabolický syndrom je označení pro skupinu nemocí a rizikových faktorů, které vedou k předčasným komplikacím zdravotního stavu, jeho nebezpečí spočívá i v tom, že se dotyčný necítí nemocný a není omezen v každodenním životě, takže ani nevidí důvod ke změně životního stylu.):

  • obezita s ukládáním tuku hlavně na břiše;

  • malá citlivost tkání na inzulín, to se měří obtížně, ale nepřímým ukazatelem téhož je například zvýšený glykovaný (vysokou hladinou krevní glukózy „oslazený“) hemoglobin – předzvěst cukrovky;

  • vysoký krevní tlak, prudký vzestup tuků v krvi po tučném jídle;

  • vysoký cholesterol;

  • vyšší srážlivost krve z vyšší hladiny krevního fibrinogenu;

  • mírně zvýšené zánětlivé parametry krve i bez jasného ložiska zánětu;

  • vyšší klidová tepová frekvence;

  • vzhledem k vrstevníkům velmi nízká tělesná zdatnost.

• Je to jako s mnoha jinými poruchami: je potřeba začít včas, aby změna byla skutečně účinná.

• Pro kuřáka je každý z výše uvedených příznaků významně vyšším rizikem než pro nekuřáka. Pokud pro sebe chce něco začít dělat, pak by měl nejprve přestat kouřit.

Co potřebujete do začátku? Nejen čas, peníze a energii, …

S jakou intenzitou a jak často by měl začít sportovat „pro zdraví“ náš modelový pacient, tedy člověk ve středním věku, který dosud nesportoval?

• Když se chce začít hýbat pan Vomáčka (odborně řečeno zvýšit pohybovou aktivitu), pak to může mít k tomu, co má na mysli pod pojmem „sport“ třeba jeho zdatný sportovně aktivní syn, na počátku dost daleko. Asi by to tedy chtělo na úvod definovat, co se tím sportem pro pana Vomáčku myslí. Nebude závodit, leda tak sám se svou leností. Musí si vybrat takovou pohybovou aktivitu, na kterou má:

  • energii, čas a finanční prostředky;

  • ještě dostatečnou zdatnost na to, aby to mohl alespoň zkusit (kating, box, karate nebo squash to na začátek určitě nebude, ba ani ten fotbal, který před 30 lety tak rád hrál);

  • schválení od svého ošetřujícího lékaře, případně od specialistů na jednotlivé neduhy, a v tomhle dnes vidím háček: na některých lékařských fakultách bohužel přestalo být tělovýchovné lékařství povinnou součástí výuky, a tak vám specialisté často z alibismu všechny sporty raději zakážou a ještě to zakryjí nějakou frází (třeba „cvičte do zadýchání“; pan Vomáčka se ale zpočátku zadýchá už jen tím, že vyveze kolo z kočárkárny před dům…).

„Nemusíte ten pohyb milovat, ale nesmí vás štvát“

• Typ zátěže není tak podstatný – podstatné je, aby pan Vomáčka pohybovou aktivitu zvyšoval postupně jak co do intenzity, tak do její četnosti. Návody moc nelze paušalizovat, mají být „ušity“ na konkrétního pana Vomáčku. Takovým pacientům je potřeba opakovat informaci à la „zpočátku ten pohyb nemusíte milovat, ale nesmí vás štvát, natož bolet“.

Na jakého lékaře se ve svých sportovních začátcích můžeme obrátit?

• Kdo má takovém panu Vomáčkovi radit v počátcích jeho pohybové aktivity, je velmi sporné. Asi ten, komu pacient věří a má dostatečnou erudici jak v tělovýchovném lékařství, tak v té medicínské specializaci, která léčí dominantní projevy pacientových civilizačních chorob. A takových lékařů moc není – nejen u nás, ale ani na celém světě. A tak páni Vomáčkové končí často svá novoroční sportovní předsevzetí po několika týdnech přetížením, frustrací z neschopnosti podávat stejné výkony jako za mlada nebo úrazem.

O svém oboru, tělovýchovném lékařství, doc. Radvanský říká: „Celé tělovýchovné lékařství jako nadstavbová atestace nad většinu klinických lékařských specializací je vlastně hlavně o tom, zvažovat pro a proti, pozitiva a rizika – a to u jednotlivých druhů pohybové aktivity či sportu a v širším kontextu zdravotního stavu konkrétního pacienta či sportovce.“